V současné době se hodně rozvířila debata o přílivu „jakýchsi“ uprchlíků odněkud z Afriky, kteří nás ohrožují. Ono to však nejde vystihnout najednou, protože vize sjednocené Evropy, Islám a uprchlíci je třeba řešit dohromady.
V současné době se hodně rozvířila debata o přílivu „jakýchsi“ uprchlíků odněkud z Afriky a Asie, kteří nás ohrožují. Vzhledem k obsáhlosti tématu a širšímu pojetí nejen našemu vztahu k uprchlíkům, ale také k islámu, k úloze sjednocené Evropy a problematice Řecka a ekonomiky, jsem toto pojednání rozdělil do několika článků, které na sebe budou navazovat. Nyní tedy předkládám první – o uprchlících.
My a uprchlíci?
Ano i my, či lépe řečeno naši předci, jsme byli v údobí dějin několikrát uprchlíky. Ta první velká vlna přišla s třicetiletou válkou a vyhnáním všech lidí vyznávajících jiné náboženství, než katolické. K tomuto tragickému exodu dodejme nejen odchod mnoha českých bratří, kteří se následně uchytili po celé Evropě a dodnes se právě jejich potomci hlásí k českému národu. Například saské město Herrnhut – Ochranov je známo jedním z největších etnických muzeí, které nasbírali oni naši – moravští „uprchlíci.“ Druhou tragickou vzpomínkou nechť je náš vzdělanec a posléze učitel národů Jan Amos Komenský. Co ten se „naplahočil“ světem a jaké bylo jeho veliké zklamání, když Vestfálský mír roku 1648 odsouhlasil ono známé ujednání koho země, toho víra. A přestože tolik toužil zemřít ve své rodné vlasti, tak je hrob tohoto snad největšího „uprchlíka“ navštěvován mnoha českými turisty v holandském Naardenu.
Další - spíše ekonomická vlna souvisela s nadvládou habsburské monarchie, vidinou zbohatnutí ve vznikajících Spojených státech amerických a skončila před první světovou válkou, kdy se na nějaký čas stali vlastně „uprchlíky“ i osobnosti, které se zasloužili o vznik samostatného Československého státu. T. G. Masaryk, E. Beneš či Štefánik trávili dlouhá léta přesvědčováním mocností, že Evropu je třeba uspořádat nově. Pokud by se jim toto dílo nepodařilo, stali by se i oni uprchlíky na doživotí.
Hodně se nyní mluví o vlně uprchlictví v letech 1938 – 1939 i v souvislosti s úmrtím sira Nicolase Wintona. I v těchto krutých časech našlo zastání mnoho Čechoslováků v nejrůznějších koutech světa, kdy jim byla nabídnuta potřebná pomoc a dočasný azyl, který, kdyby se nakonec nedohodly mocnosti na nutnosti úplného poražení nacistického Německa, mohl být také doživotní.
Poslední dvě velké uprchlické vlny souvisí s nástupem komunismu v roce 1948 a po okupaci sovětských vojsk dvacet let následně, tedy 21. srpna 1968. Opět to nebyli „uprchlíci“ třetí kategorie, ale osobnosti, které nakonec přispívali k dobrému jménu nás Čechoslováků. A že jejich útěky nebyly zrovna růžové: např. bývalý místopředseda vlády a vězeň z Buchenwaldu Dr. Petr Zenkl prchal v kufru diplomatického auta, aby se následně stal poradcem prezidenta spojených států. Botanik, jeden z největších bojovníků proti nacismu, osobní vězeň Karla Hermana Franka a pozdější profesor na univerzitě ve Vencouveru – Vladimír Krajina ujížděl ze své vlasti v zimě, bez ničeho jenom na lyžích. A přesto dostal několik kanadských vyznamenání a poct. Shodou okolností jako jednomu z mála se podařilo nakonec z onoho exilu přijet zpět a navštívit svobodné Československo po sametové revoluci v roce 1989.
Z onoho nemalého výčtu se dá usoudit, že jsme národem, který v rámci svých černých historických chvil, našel oporu a pomoc od lidí, kteří mnohdy byli až na druhém konci světa. A přesto žádná z našich emigrací nezapomněla na své kořeny a budiž toho i dnešní nejrůznější české krajanské spolky všude na světě od Washingtonu po Sydney důkazem.
Jak se tedy máme zachovat?
Ten článek by ale neměl být o historii, ale o budoucnosti. O tom jak se tedy máme zachovat a jaký máme mít postoj k oněm mediálně propíraným uprchlíkům odněkud z Afriky, oněm snad islamistům a podobné „verbeži“. Ano i taková slova padla.
Soudím, že bychom se k nim měli zachovat stejně, jako se všude ve světě lidé chovali k Masarykovi, k Benešovi, ale i k onomu Komenskému, který sám byl zván od státu ke státu a od města k městu, aby pomáhal zřizovat a napravovat potřebné školství. Nikdy totiž nemůžeme vědět, zda z toho „přičmoudlého uprchlíka“ nevzejde proslulý lékař, který nalezne lék na virus HIV, či budoucí demokratický prezident jednoho nebo druhého afrického státu.
Takže mě napadá jednoduchá otázka: co vlastně o těch uprchlících víme? Nevíme zhola nic a rovnou je odsuzujeme na pranýř, stejně jako stavíme našemu premiérovi šibenici zato, že si dovolí pár lidem nabídnout dočasný azyl. Jakým lidem? Vrahům? Lékařům? Islamistům? Křesťanům? Víme to?
Teze o islamistech s mačetami v ruce mířících do Evropy nechci a nemohu přijmout, neboť oni sami mají i dle médií plné ruce práce s rozvojem toho jejich krvelačného a despotického kvazi státu. Strach šířený politickými nacionalisty je tedy pouze hra na strunu obyvatelstva, která jak známo se ladí nejjednodušeji. Snaha o propašování teroristů do Evropy je samozřejmě otázkou spíše jednotné bezpečnostní politiky státu a jednotlivých států a měla by být dalším pojednáním, stejně tak jako problematika islámství, coby náboženství.
Nechť z tohoto článku tedy vzejde jen jedno malé poučení: chovejme se skutečně k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. Nikdy totiž dopředu nemůžeme vědět, kdy se uprchlíci stanou z nás. Pochybuji, že by životním snem v mládí, lidí jako byl Masaryk, Beneš, nebo Komenský byl status uprchlíka.
Článek patří do cyklu: My a uprchlíci, My a islám, My a sjednocená Evropa, My a naše Řecko, My a rozvojové země.
