Neustále je nám předhazována potřeba umístení radaru v ČR. Píše se rok 2007, tedy sedmnáct let od pádu totalitních režimů ve východním bloku, konce bipolarizace světa a krachu jedné ze dvou supervelmocí (SSSR). Šest let po teroristických útocích na USA, několik let po vpádu do Afgánistánu a likvidaci totalitního režimu v Iráku. Zdálo by se, že vítěz je jasný. Jenže komu v této mezinárodní hře došel dech a kdo je skutečným vítězem?
Rok 1990 znamenal konec jedné éry mezinárodní politiky, která udávala tón téměř celému světu. Veliký Sovětský svaz přiznal na kolenou, že je v troskách a že musí začít od znova. To pro Spojené státy znamenalo jediné, ujmout se úlohy globálního supervizora světa. Podoba, kterou nasměroval Bill Clinton v průběhu devadesátých let dosáhla určitých výsledků. Operace za osvobození Kuvajtu byla zdařilá, pomalu se rozšířilo NATO o nové členské státy, je tu snaha o vyřešení problematiky zemí bývalé Jugoslávie, navíc: domácí ekonomika roste a zbrojní průmysl s ní. Po změně vlády a příchodu prezidenta Bushe se ale cosi mění. Ano, doba jde dál a Spojeným státům dochází dech. Psychologický podtext 11. září o vnitřní slabosti z hlediska mezinárodního významu tomuto globálnímu supervizoru také nepřidává. Doba jde stále dál a snaha ukázat moc také. Přijde Irák a Afghánistán, země na níž už si vylámalo tolik mocností zuby (naposledy SSSR v 80. letech minulého století). A v této době přichází zahraniční politika USA s novou myšlenkou raketových deštníků a radaru uprostřed Evropy. Rusko, vymaněné z historických problémů a nově posilující především díky poslednímu pánu z Kremlu silí a dává najevo svůj jasný nesouhlas. Prohlédneme-li si nejrůznější zahraniční tisk a i domácí, ve větší míře najdeme problematiku radaru staženou spíš na tyto dvě osobnosti: Bush versus Putin, než nějaká malá Česká republika a její problém radaru v Brdech postavený a využívaný USA. Radar nestojí, zato Rusko představuje své supermoderní bombardéry, vysílá ponorky do různých koutů světa a naznačuje světu, že tu je.
Diskuzí o radar se na pozadí opomíjí jiná skutečně velká věc. Tou jest, že USA, tak jak to dokazuje nejen situace v Iráku či Afghánistánu, přestávají hrát hru pána světa, protože na to nemají. Mystrnou klamavou taktikou však vyprovokavaly spícího medvěda, aby si s ním opětovně rozdělily sféru zájmů a sféru vlivů. A pokud budu trochu volnomyšlenkářský, dovolím si úvahu, že po zvolení nového prezidenta USA se škrtnou výdaje na armádu, ukončí se diskuze o radaru a možná se i všichni američtí vojácí vrátí z Asie domů. A dva konkurenti, navzájem podporující se tak možná opětovně pokusí o nastolení světového pořádku, který musí doznat změny. Pokud medvěd nepřeroste přes hlavu.
