Kompromis je pro mě slovo s významem uprostřed a v ideálním světě v rovnováze. Pokud se člověk dostane do svého středu a umí v něm setrvat, zatím co kolem zuří bouřka, ať už ta s deštěm a hromobitím, nebo obrazná vztahová a mezilidská, není obtížné spokojit se s ním. Nejtěžší totiž není kompromis samotný, ale cesta k němu, respektive cesta k sobě. Najít vnitřní klid, rozpoznat a potlačit rozmary a vykřesat z tisíce pocitů a myšlenek ty podstatné, nesobecké a opravdu důležité, je jako hledat jehlu v kupce sena. Jde to, ale vyžaduje to trpělivost, odhodlání a sebekontrolu. Stává se mi, že se dostanu do situace, kdy nevím, kde a jak začít, tak zpanikařím a dokud se neuklidním a nenadechnu, neudělám nic, protože vidím jen tmu a hmotné nemožné. Naštěstí mě tahle zatmění už nepřekvapují a vím, že všechno jde, když se chce. I chcíplá koza jde... stáhnout z kůže, jak říká babička.
Kompromisy dělím si na fyzické a mentální. Fyzické jsou ty, které jsou dány situací a stavem věcí - například stavem bankovního účtu nebo stavem zdravotním. Mentální souvisí s mým pohledem na okolní svět - lidi a věci v něm a moje vymezování se vůči nim.
Příkladem fyzického kompromisu budiž kempování. Od doby, kdy jsem pracovní nasazení a tomu úměrné výdělky vyměnila za svobodu a volný čas, nezměnila se moje záliba
v cestování, ale změnil se způsob, jakým objevuju svět. Dřív jsem pohrdala kempy. Automaticky jsem je přehlížela, aniž bych je kdy vyzkoušela. Letos v létě jsem zjistila, že bez problémů dostanu své dlouhé nohy do stanu a že teplou sprchu po ránu si užiju stejně jako v hotelu a navíc ušetřím vodu, protože kempové žetony limitují průtok vody na minuty nebo litry. Líbí se mi, že každý, koho na pěšině do společné koupelny potkám, mi popřeje dobré ráno. V hotelových chodbách na sebe hosté cestou na snídani mlčí a pak si každý hledá místo co nejdál od ostatních.
Kompromisy způsobené zdravotním stavem jsou jím v podstatě dané. Nemocná nejsem schopná toho, co zvládnu zdravá a se zlomenou nohou nepopoběhnu, ani kdybych měla v kapse zlatou kreditní kartu. Ne nadarmo připíjí se na zdraví. Čin čin.
Mentální kompromisy jsou individuální a pro každého jiné. Jejich existence závisí na míře zvládnutí umění nebrat si věci osobně a být součástí celku. Co nazývám mentálním kompromisem? Puzení reagovat, vložit se do problému nebo se vyjádřit k situaci, která se děje blízko mě. Jde o touhu informovat svět o tom, že jsem a vím. Ve druhém, avšak primárním plánu, jde o to ujistit sama sebe, že jsem a má pravda někoho zajímá. Sama si musím určit, kde je pro dobro lepší nechat pravdu nevyřčenou a dojít k vnitřnímu - mentálnímu - kompromisu, který mě i okolí nechá pokračovat v pokoji. Ačkoli potřeba vymezit se zdá se chvíli neúnosná, úleva, která později přichází, je odměnou, za kterou ta chvilka utrpení stojí. Věci totiž nejsou nikdy špatné, jde jen o to, jak o nich člověk přemýšlí.
