Báječná stará ženská

Jsou lidé, kteří by si zasloužili medajli za filantropii. Jedna taková adeptka pracuje v podolském plaveckém stadionu, kde vydává zámky na skříňky. 

Je jí 77 let, takže je tam jen brigádně a výjimečně. Vždycky, když ji přemluví, říkala mi. Co si budeme povídat, není to zrovna dream job, a tak se tam střídají důchodkyně a studentky. Zřídka narazíte na stejnou ruku, do níž výměnou za zámek vkládáte dvou kilovou zálohu. Málokdy se Vám na upřímně míněné “Dobré ráno” dostane stejně entuziastické odpovědi. Většinou to zní spíš jako ušmudlané “No nazdar” nebo implicitní povzdech typu “Dobré ráno si teda představuju jinak”.

Když je tam paní Josefka, tak se vzduchem nese zpívané “Dobré ráno, miláčku, to je dobře, že jdeš plavat, je to zdravé.” Neznáme se a miláček jsou všechny příchozí bez rozdílu věku. Usmívá se tak široce, že ji pomalu nestačí tvář a mně náruč. Má ve své hrudi tolik lásky pro lidi, že když ji vidím, mám chuť ji skočit kolem krku a objímat ji do bezvědomí. Posledně jsem se neudržela a řekla jí, že je báječná. Zarděla se, poděkovala a řekla, že je jen stará ženská. Báječná stará ženská, opravila jsem ji.