Mokré kouzlo letních scén

Miluju letní scény. Denní vedro pomalu vychládá, obloha se stmívá a na jevišti ožívá kouzelný svět… Pro mě ideální představa letního večera. Jenže počasí má na to občas jiný názor – a pak někdy vznikají ty nejkrásnější, protože neopakovatelné zážitky.

Hraje se Rusalka. Princ už procitl ze svého poblouznění Cizí kněžnou a hledá svou „bílou laň“, zavržená  Rusalka úpí v bažinách, její otec Vodník zuří. Na nebi se rychle sbírají mraky, zablýskne se… a spustí se doslova průtrž. Hudebníci rychle balí drahé nástroje, protagonisté prchají… a do té činy se nese sonorní hlas pana Hakena/Vodníka: „Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá…“ Lepší, byť trochu předčasný, závěr opery by žádný režisér nevymyslel.

Tuhle historku znám, pravda, jen z vyprávění. I sama jsem ale zažila pár podobných. Těžko například zapomenout na jedno představení dnes už legendárního Krále Leara na Pražském hradě. Už před přestávkou se občas zablýsklo, ale jen tak „na časy“. Krátce po začátku třetího jednání se odehrává slavná scéna Learova šílení v bouři. Ta je zážitkem už sama o sobě, ale když do toho začne doopravdy hřmít a intervaly mezi blesky a hromy se rychle zkracují, je to neskutečný zážitek, a vůbec vám nevadí vysoká pravděpodobnost, že za chvíli promoknete na kůži (mimochodem, tehdy jsme nezmokli, bouřka si to na začátku čtvrtého jednání rozmyslela a zamířila jiným směrem. Celý svět je divadlo…)

Další zážitek – taky z Hradu: Hraje se Večer tříkrálový, jedna z nejhezčích Shakespearových komedií, i přes svůj název na letní večer jako dělaná. Jenže tenhle večer se jako letní zrovna nechová – obloha hrozí od samého začátku a asi třicet minut před koncem  představení  se dává do deště. Mrholení postupně sílí, diváci oblékají pláštěnky, zatímco hra spěje k nevyhnutelnému happyendu. Promoklí diváci se klepou chladem, promoklí herci nejspíš ještě víc. V  lijáku představení končí a Miroslav Táborský jako šašek Feste na otevřené scéně sklízí bouřlivě šustivý potlesk opláštěnkovaného publika za svou závěrečnou píseň: „…pršelo, joj, těch fujavic… a prší zas, a čím dál víc…“

Proč o tom  píšu zrovna teď? Včera jsem do své sbírky soubojů divadla s živly přidala další zážitek. Na Letní scéně na Vyšehradě se konal koncert, kde Michal Horáček představoval své chystané album Český kalendář.  Zpočátku to vypadalo jen na hezký večer… nikdo ovšem netušil, že úvodní slova Michala Horáčka o tom, že poezii si nejen může, ale dokonce má každý vyložit po svém, si „po svém“ vyloží i počasí. Když Lenka Nová v jedné z písní zpívala „tak hrozně to zas nevypadá“, zatímco vichr jí nad hlavou bujaře lomcoval konstrukcí a diváci přemýšleli, jestli by stačilo zalehnout pod lavice, kdyby na ně celá ta věc padala, byl to tak surrealistický zážitek, že jsme se museli smát všichni včetně zpěvačky. Koncert nicméně pokračoval dál a publikum zakuklené v pláštěnkách (všechna čest pořadatelům, rozdali je bleskově, jakmile začalo být jasné, že bez sprchy to neprojde) moklo a poslouchalo. Spříznění, které v té chvíli vznikalo mezi účinkujícími na jevišti a diváky v hledišti, bylo doslova hmatatelné, a jsem přesvědčená, že kdyby  byly reproduktory pod střechou a zvukař nemusel v zájmu záchrany drahé techniky koncert předčasně utnout, byli bychom tam všichni vydrželi až do konce.

Až si na podzim to album koupím, donesu si s ním i vzpomínku na jeden mokrý a výjimečný letní večer, abych během lezavé zimy nezapomněla, „že už to ledem prohořívá“.