Mnoho povyku – rozdílem třídy pro Dlouhou

Letošní Letní shakespearovské slavnosti mají na repertoáru dva tituly,  které jsou v průběhu roku k vidění v pražských kamenných divadlech. Jedním z nich je i novinka Mnoho povyku pro nic, kterou na Hradě režíroval Jiří Menzel. Stejná hra měla na jaře premiéru v Divadle v Dlouhé v režii Hany Burešové. 

Obě inscenace mají společný opravdu snad jen ten text, a vlastně ani ten ne. Zatímco na Hradě se hraje už tradičně vyšperkovaný Hilského překlad, Dlouhá vsadila na mluvnější překlad Joskův. A ačkoli jsem velká obdivovatelka Martina Hilského, v tomhle případě Dlouhá udělala dobře.

Ani jedna inscenace se nepokouší o tradiční, historické pojetí. Jenže zatímco Dlouhá je ve svém obrazu „dolce vita“ v jakémsi snobském přímořském letovisku důsledná  (a využívá ho bezezbytku: například don Pedro – Jan Vondráček laškující v retro trikotových  plavkách na pláži s místními dámami je  doslova k sežrání), na Hradě jako by se nemohli rozhodnout, jestli chtějí hrát v dobových kostýmech (aby byli  letní diváci spokojení), nebo si z nich tak trochu udělat legraci (protože dobové kostýmy už přece dnes nejsou „in“).  A zatímco Dlouhá dokáže ze šikmé lávky na pódiu udělat cokoli, od mola přes taneční parket po kapli, na Hradě nápadem zvýšit už existující kamenné schody pod pódiem na dvou stranách ještě dalším dřevěným schodištěm značně omezili nejen hrací prostor, ale i výhled z některých míst v hledišti, a navíc se z představení občas stává thriller: spadne z těch schodů, nebo nespadne?

Nejmarkantnější rozdíl je ale v hercích. Ano, není to tak úplně fér srovnání – Dlouhá má stálý, vyrovnaný a sehraný soubor, jeho herci na sebe „slyší“ jako málokde a na jejich inscenacích včetně téhle je to znát. Na Hradě  takovou výhodu  samozřejmě nemají a mít nemůžou. I přesto se ale někdy zadaří – jako příklad by mohla posloužit předloňská „Zkrocenka“, kde takříkajíc není malých rolí. O Povyku se to opravdu říct nedá – snad jen v tom, že herecké výkony jsou vyrovnaně zapomenutelné.

Hradní inscenace, jak je jasné i z plakátů, vsadila na diváckou přitažlivost komika Petra Čtvrtníčka.  Role popleteného velitele  stráže, který se svrchovanou důležitostí neuvěřitelně komolí a zaměňuje složitá cizí slova a nakonec se dožaduje zaprotokolování faktu, že „je vůl“ (tedy že byl zatčeným označen za vola), bývá  příležitostí pro jeho interpreta, aby se předvedl s celou parádou a mnohdy ke škodě inscenace. Ke Čtvrtníčkově cti budiž řečeno, že ačkoli právě od něj by člověk drastickou komiku čekal,  tentokrát se v rámci shakespearovského textu ukáznil a byl vtipný a skutečně komický, ne trapně fraškovitý. Nebo ho možná dokázal režisér Menzel pokrotit víc, než se mu to v dnes už legendárních Paničkách povedlo s jiným živlem – Bolkem Polívkou.

Ačkoli zápletka příběhu se točí kolem vztahu Claudia a Héró, Shakespeare z nich udělal jen  figurky, postrkované osudem a stíhané nástrahami. Opravdovou ústřední dvojicí jsou Beatrice a Benedi(c)k. Pokud tihle dva náležitě jiskří, jiskří s nimi i celé představení. Jsem už pamětník, a tak jsem ještě jako malá holka zažila inscenaci Povyku ve Stavovském divadle, kdy Beatricí byla Jana Hlaváčová a Benedickem (tehdy Benedettem) Rudolf Hrušínský st. To si pamatuju dodnes. Kdo tehdy byli Heró a Claudio, nebo třeba ti popletení strážníci, už opravdu nevím. (Nakonec mi to nedalo a vyhledala jsem si to: Čestmír Řanda a František Filipovský. Pravděpodobně to tedy byl vynikající výkon, a přesto mi utkvěli jen B a B – a Luděk Munzar, který s kytarou zpíval písničky Zdeňka Petra.)

Helena Dvořáková a Marek Němec v Dlouhé jsou z podobného rodu. Beatricie je každým coulem dáma, Benedikovi rádi věříme jeho statečnost v boji. Oba okolo sebe od samého začátku krouží jako dva mistři šermíři, kteří jeden  druhému předvádějí své nejlepší a nejobratnější triky. Každému kolem musí být jasné, že ti dva jsou do sebe zamilovaní už dávno… jen jim samým ne. Stačí však, aby jediná jiskřička  z jejich rapírů – pardon, jazyků – dopadla do onoho sudu prachu, šikovně podstrčeného donem Pedrem a jeho spojenci, a oba do té chvíle sebejistí soupeři se potácejí po scéně, omráčení explozí citu, který si teprve v té chvíli uvědomili.

Na Hradě jiskry nelétají – spíš by člověk čekal, že začnou létat papírky od žvýkaček. Petra Horváthová a  Václav Jílek  působí chvilkami jako malé děti, které se ještě nepřenesly přes fázi tahání za copy, a chvilkami jako protivní spratci, což platí obzvláště o Beatrici. Ta by se svým tónem od minuty mohla hrát Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy – jenže tenhle Benedick by ji nezkrotil: údajný statečný voják působí spíš, jako by měl z Beatrice strach. Jestli to byl režijní záměr, poněkud se minul účinkem. Ti dva se urážejí tak doopravdy, že jejich proměna v zamilované hrdličky je těžko k uvěření. Ostatně i pak to chvilkami vypadá, jako by si šli na nervy -- v tom případě ale není jediný důvod, aby se brali...

Shrnuto podtrženo: Že by letošní hradní premiéru čekal tak vytrvalý život jako minulou Menzelovu inscenaci, Veselé paničky windsorské, se patrně čekat nedá. Inscenaci v Dlouhé si ale dovolím předpovídat dlouhou a zdárnou divadelní budoucnost.

William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Letní shakespearovské slavnosti, Pražský hrad. Překlad Martin Hilský, režie Jiří Menzel, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Hrají: Don Pedro: Miloš Vávra, Benedick: Václav Jílek, Claudio: Radúz Mácha/Tomáš Vaněk, Don John: Jan Révai, Leonato: Daniel Rous, Héró: Lenka Zahradnická, Beatrice: Petra Horváthová. Antonio: Pavel Nový, Puškvorec: Petr Čtvrtníček. Psáno z reprízy 22. 8. 2014

 William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Divadlo v Dlouhé, Praha. Překlad Jiří Josek, režie Hana Burešová, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová. Hrají: don Pedro: Jan Vondráček, Benedik: Marek Němec,  Claudio: Jan Meduna, Don Juan: Tomáš Turek, Leonato: Miroslav Hanuš, Héra: Klára Sedláčková-Oltová, Beatricie: Helena Dvořáková, Antonio: Jiří Wohanka, Dagobert: Vlastimil Zavřel. Psáno z reprízy 23. 4. 2014