Jeden den v roce 2025

Jeden den jednoho obyčejného člověka, který se nenechal naočkovat a ke své smůle se ráno nestihl ani otestovat. Píše se rok 2025.

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře. Radim si pomyslel, že to nemůže být nikdo jiný než jeho šéf Petr. Hlavou mu vířily myšlenky, zda na tom dnešním jednání se zahraničním investorem něco nepokazil. Obavy z něj spadly, když Petr vstoupil a byl rozesmátý.

„Radime, máme to! Ten investor s námi bude spolupracovat a lví podíl na tom máš i ty. Moc se mu totiž líbila ta tvá prezentace.“

„To je skvělé,“ zaradoval se Radim, „byla by škoda, aby se ten projekt nerealizoval.“

„Samozřejmě můžeš počítat s finanční odměnou v příští výplatě. Ale teď potřebujeme ještě do zítra doladit některé výkresy. Tady máš k tomu poznámky, co je třeba upravit. Stihneš to?“

„Není toho zrovna málo, ale zůstanu dýl v práci a určitě to stihnu.“

„Výborně,“ liboval si Petr, ale najednou ztuhl. „Ty jsi červenej!“

Radim nejdříve nechápal, co se děje, až pak si všiml náramku na pravé ruce, který mu vykoukl zpod rukávu košile. Svítil červeně.

„Já jsem se chtěl otestovat ráno,“ omlouval se Radim, „jenže v testovacím centru byla hrozná fronta a nestihl bych to jednání.“

„To jsi tak nezodpovědný? Vždyť jsi ohrozil všechny účastníky jednání, protože bez platného negativního testu můžeš být infekční.“

„Test platí přece 30 hodin, proto mi přestal platit teprve před půl hodinou. Když jsem byl dopoledne na jednání, byl jsem ještě zelenej, tudíž bezinfekční. A na test jsem si chtěl zajít o obědové pauze, jenže kolegové mě vytáhli na oběd a úplně jsem na test zapomněl. Ale pokud je to teď takový problém, můžu okamžitě odejít z práce a jít se otestovat.“

„Sakra, měl bych tě poslat pryč, jenže nikomu jinému ty úpravy projektu zadat nemůžu,“ rozčiloval se Petr. „Tak tu zůstaň a dodělej to, ale zamkni se, ať sem za tebou nikdo neleze.“

Jakmile se za šéfem zabouchly dveře, Radim se zamkl a pustil se do práce. Náramek sice začal každou hodinu vibrovat, aby ho upozornil, že není otestovaný, to ho ale z jeho koncentrace nemohlo příliš vytrhnout. Tenhle projekt byl něco jako jeho dítě a podílel se na něm od jeho začátku, proto, i když úprav bylo relativně hodně, stihl je do večera udělat. Spokojeně se protáhl na židli a zjistil, že už mu hodinky ukazují sedm večer. Mohl být spokojený, ale stále se nemohl zbavit vtíravé myšlenky, že na něco zapomněl. Už se mu párkrát stalo, že v návalu práce nevyzvedl včas děti ze školky, jenže dnes tenhle úkol připadl jeho manželce. Ať si lámal hlavu, jak chtěl, nemohl na nic přijít. Proto nad tím mávl rukou, oblékl si svůj zánovní kabát a vydal se ven z budovy.

Při odchodu se bezpečnostní rám rozsvítil červeně a ozvalo se poplašné hlášení: „Netestovaný v prostoru budovy! Netestovaný v prostoru budovy!“

„No jo pořád, vždyť už jdu pryč,“ zabručel Radim a prošel kolem zkoprnělého vrátného.

Venku ho přivítal déšť, který zatím teprve získával na síle. Deštník ze zásady nenosil, ale měl nepromokavý kabát, a navíc tramvajová zastávka byla hned za rohem. Tramvaj už přijížděla, proto přidal do kroku a rychle si nasadil respirátor. Jakmile vstoupil do tramvaje, rozsvítilo se červené světlo a ozvalo se poplašné hlášení: „Netestovaný v tramvaji! Netestovaný v tramvaji! Okamžitě si vystupte!“

Většina lidí na něj kysele zírala, což poznal i přes nasazené respirátory, a našli se i tací, co svůj výraz doplnili nadávkami, aby vypadl z tramvaje. Jejich požadavek byl však celkem logický, protože tramvaj se nemohla s netestovaným pasažérem rozjet.

Rezignovaně vystoupil a sledoval odjíždějící tramvaj. K bytu to měl pěšky něco přes půl hodiny, ale cestu znal dobře, protože při pěkném počasí pěšky občas chodíval, aby si pročistil hlavu. Vykročil tedy k domovu a s nelibostí zaznamenal, že déšť sílí. Kabát neměl kapuci, proto jeho účes brzy vzal za své a navíc zjistil, že zánovní kabát není tak nepromokavý, jak jeho prodejce tvrdil.

Míjel vitríny obchodů, ve kterých se skvěla různá budovatelská hesla nebo reklama: „V bezinfekčnosti je naše síla!“, „Očkovaní vpřed!“, „Očkovaný senior = zdravý senior“, „S naším očkováním zajistíte dětem bezstarostné dětství“ nebo „Přeočkujte se! Přeočkujte se! Přeočkujte se!“.

Radima upoutala jedna z mála reklam, která se netýkala očkování nebo testování. Bylo na ní dítě, které jedlo nějaký jogurt a tvářilo se nadmíru spokojeně. V tom mu to došlo. Manželka ho zaúkolovala, aby nakoupil jídlo. K jeho smůle však obchod, z jehož vitríny na něj koukalo dítě s jogurtem, byl již zavřený. Radim se však nevzdával a vyrazil k nejbližšímu supermarketu. Věděl, že ty mají otevřeno o něco déle. Pospíchal a nedbal na to, že jeho lakýrky nejsou na podobnou námahu stavěné. Když uviděl ještě otevřený supermarket, připadalo mu to, jako by spatřil poslední maják světla v nadcházející temnotě. Nasadil si respirátor a odhodlaně vstoupil.

K jeho zděšení se při průchodu bezpečnostním rámem opět rozsvítilo červené světlo a ozvalo se poplašné hlášení: „Netestovaný v obchodě! Netestovaný v obchodě! Okamžitě odejděte, nemůžete být obsloužen!“

Cestu mu zastoupili dva muži z ochranky a jeho argumenty, že děti nebudou mít zítra nic ke svačině, je nechali chladnými. Navíc do něj začala jedna postarší dáma najíždět nákupním vozíkem, aby uhnul z cesty, proto jen pokrčil rameny a vydal se s nepořízenou domů. Testovací centra už byla stejně zavřená, tudíž nemělo cenu se nyní zkoušet někde otestovat. A jako neotestovaného by ho nesměli obsloužit ani ve večerce.

Když vstoupil do bytového domu, v němž měl pronajatý byt, protože hypotéku si s manželkou dovolit nemohli, k jeho překvapení se žádné poplašné hlášení neozvalo. Výtah nechal bez povšimnutí a do čtvrtého patra se vydal po schodech. Potřeboval si připravit argumentaci, na základě které by se obhájil před svou ženou. Jenže nic chytrého ho nenapadlo. Navíc znovu zavibroval náramek. Dostal na něj vztek, protože kvůli němu ho nepustili do tramvaje ani do obchodu. Nejradši by ho zahodil, jenže tím by na sebe upozornil hygienickou stanici, protože neočkovaný člověk nesměl náramek sundávat za žádných okolností, maximálně při autorizované výměně baterek.

V bytě ho přivítala omamná vůně teplé večeře, že skoro zapomněl na své lapálie. Rychle ze sebe shodil promočený kabát, přezul se do pantoflů a vyrazil do kuchyně. Žena právě sklízela nádobí ze stolu a děti nikde neviděl, protože už nejspíš byly ve svém pokoji.

„No ty vypadáš,“ kriticky ho zhodnotila manželka. „S večeří jsme na tebe nečekali, když jsi psal, že se zdržíš v práci. A kde máš nákup?“

„Víš, měl jsem dneska náročný den a nákup nenesu. Ale zítra si přivstanu kvůli testu, a až budu děti doprovázet do školky, něco jim koupím po cestě.“

„Ach vy muži, není na váš vůbec spolehnutí. Ještě že máte nás, své lepší polovičky.“

„Neříkej, že jsi nakoupila?“

„Večeři máme sice od včera, ale bylo mi jasné, jak to nakonec dopadne, když budeš pracovat až do večera. Proto jsem radši nakoupila, aby děti nemusely zítra žebrat svačinu na spolužácích.“

„Jsi skvělá a zasloužíš si odměnu,“ řekl rozpustile, přitáhl ji k sobě a políbil. „Jen doufám, že nějaká večeře zbyla i pro mě.“