Humanitární bombardování Prahy

Nedaleká budoucnost. Česká republika odmítla diktát muslimského Bruselu ohledně povinného přijímání migrantů z muslimských zemí, proto bylo nařízeno humanitární bombardování Prahy.

KANCLÉŘ: Pane prezidente, jste si jistý, že jdeme skutečně správně? Myslím, že tady u té borovice už jsme jednou byli.

PREZIDENT: Nesmysl, správce nám cestu popsal dobře, a přece jako hlava státu nezabloudím v lánské oboře. Mimochodem jsou už zprávy o Praze?

KANCLÉŘ: Náčelník Generálního štábu se zatím sice neozval, ale podle hodinek už by mělo bombardování začít a navíc jsou slyšet i vzdálené výbuchy. Snad se podařilo co nejvíce lidí přesvědčit, aby Prahu opustili a odjeli na venkov.

PREZIDENT: Na to bych nespoléhal. Měl jsem sice projev v televizi, ale lidé od dob mých předchůdců úřad prezidenta moc nerespektují a nevěří, že by nám spojenci z EU skutečně chtěli na hlavy házet bomby.

KANCLÉŘ: Bláhoví lidé, co příliš dlouho žili v míru a jsou přesvědčení, že bombardování je v civilizované Evropě jen dávnou minulostí.

PREZIDENT: Možná tomu tak dříve být mohlo, ale to bylo ještě předtím, než evropské země přijaly velké množství migrantů z muslimských zemí. Ti se nikdy nesžili a ani se příliš nesnažili sžít s naší kulturou a tradicemi, ale přinesli si svůj pohled na vnímání světa, který nám postupně začali vnucovat.

KANCLÉŘ: Máte bohužel pravdu. Nejprve se s muslimskými migranty jednalo jako s utiskovanou menšinou, proto jim leccos prošlo a jako polehčující okolnost pro jinak zavrženíhodné činy některých z nich se vždy brala jejich víra. Postupem času však muslimská populace v Evropě stále sílila, zřejmě díky vysoké porodnosti a politice přijímání stále dalších migrantů, zvykla si na různé peněžní dávky od hostitelských států a neměla potřebu se příliš přizpůsobovat a měnit staletími zavedené zvyky svého muslimského světa. Vládcům evropských zemí to nevadilo, protože přece věřili v principy multikulturalismu. Navíc většina příchozích měla o životě v Evropě značné iluze a myslela si, že se jim tu bude žít lépe a získají dobře placenou práci. Jenže málokdo z nich měl alespoň nějakou kvalifikaci, proto brzy své iluze ztratili, začali se radikalizovat a chtěli Evropu předělat k obrazu svému.

PREZIDENT: Ano, a jak jinak předělat demokratické státy, pokud nemáte vojenskou sílu, než volbami. Když se podívám do historie, naši evropští předci se proti muslimům bránili stovky let se zbraní v ruce a dokázali nás ubránit. I v nedávné minulosti bychom se proti nim dokázali ubránit, protože technologická výhoda byla na naší straně, ale muslimové změnili taktiku. Přišel nekontrolovaný exodus prostých lidí, do kterých by žádný demokratický stát nemohl nařídit střílet. Sice se někde začaly stavět ploty nebo se některé migranty povedlo vrátit, ale tehdejší evropští vládci se nakonec rozhodli velké množství migrantů přijmout, a až nyní vidíme, jak tragická to byla chyba. Muslimské země naše přijímání migrantů a snahy o spasení celého světa nikdy nevnímaly jako naši velikost, ale naopak jako naši slabost.

KANCLÉŘ: Ono se říká, že co přivede civilizaci na vrchol, často způsobí i její pád. Naši současnou civilizaci přivedla na vrchol demokracie, proto i náš pád bude zřejmě souviset se lpěním na principech demokracie za každou cenu. On i takový princip náboženských svobod je sice hezká věc, ale z logiky věci se nemůže vztahovat i na ta náboženství, která jsou už ze své podstaty agresivní vůči ostatním náboženstvím nebo ateistům a programově se snaží ovládnout celý svět násilím.

PREZIDENT: Nežeň tolik, už jsem se zadýchal, ale vím, na co narážíš. Potomci muslimských migrantů v těch evropských zemích, které je přijímali v největším počtu, logicky začali tvořit silnou voličskou základnu a nejambicióznější z nich založili politické strany s cílem legitimně ovládnout hostitelské země a předělat je po právní stránce na muslimské. Nepodařilo se jim to sice hned, jenže byli trpěliví, a nakonec toho dosáhli. Ovládli nejen hostitelské země, ale získali většinu i ve vedení Evropské unie a legálně nařídili přijímání stále většího počtu nových migrantů z muslimských zemí.

KANCLÉŘ: Tím se dostáváme k dnešní situaci. Země, které odmítly dobrovolně přijímat migranty, se muslimské elity z Bruselu rozhodly humanitárně bombardovat. Tradičně to byly kverulující země V4, ale ani v této situaci nedokázaly držet pohromadě. Polsko a Slovensko se zalekli bombardování svých měst a ustoupili diktátu z Bruselu. Maďarsko se připravuje na válku a naše vláda se nedokázala ve stanovené lhůtě dohodnout, jak budeme postupovat, proto elity z Bruselu nařídily bombardovat Prahu, aby to naše rozhodování urychlily.

PREZIDENT: A co dělá premiér Andrej III.?

KANCLÉŘ: Ten tvrdí, že je to celé nějaká kampaň namířená proti jeho osobě. Pokud vím, odletěl s manželkou a dětmi na dovolenou na nějaký řecký ostrov a k celé situaci se vyjádří až po dovolené. Nechal se slyšet, že celý rok tvrdě maká a tu dovolenou si zaslouží. Taky se vyjádřil v tom smyslu, že to na nás stejně nehodí a akorát nás chtějí postrašit, ale my se nedáme a nepřijmeme ani jednoho migranta!

PREZIDENT: V tom jsme byli konzistentní dlouhá léta a nikoho jsme nepřijímali. Jenže v nepřijímaní muslimských migrantů jsme zůstali prakticky sami a nyní nás ta bouře stejně spláchne. Já samozřejmě nejsem proti přijímání uprchlíků, kteří jsou ve svém domovském státě pronásledováni, ale ti uprchlíci musí respektovat naši kulturu, tradice a právní systém, a pokud se nám jako hostitelům nechtějí přizpůsobit, nemají tu co dělat. 

KANCLÉŘ: Pane prezidente, podívejte, támhle je ten krmelec.

PREZIDENT: Konečně, už skoro necítím nohy. Tady to bombardování přečkáme a pak se uvidí.

KANCLÉŘ: A proč jsme nezůstali schovaní v lánském zámku a trmácíme se až sem?

PREZIDENT: Já těm muslimům z Bruselu nevěřím a jedna bomba by mohla spadnout i na lánský zámek, pokud by si mysleli, že jsem v něm zůstal. Ale jak by mě mohli zaměřit, když budu schovaný v lese v krmelci? A teď vyndej becherovku, potřebujeme to spláchnout.

KANCLÉŘ: Tady ji máte, pane prezidente.

PREZDENT: Děkuji, to jsem potřeboval. Od dob prezidenta Zemana se becherovka stala oficiálním nápojem všech prezidentů a tradice by se měla respektovat. Nyní, když jsme se posílili, zapni vysílačku a spojíme se s velitelstvím Generálního štábu.

KANCLÉŘ: Tady je kancléř prezidenta republiky, slyšíme se, příjem.

NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU: Tady náčelník Generálního štábu, slyším vás, příjem.

KANCLÉŘ: Pan prezident potřebuje vědět, co se děje v Praze a zda se uskutečnil nálet?

NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU: Nálet se opravdu uskutečnil a bomby dopadly především na Smíchov, Vršovice, Vinohrady a Strašnice. Na velitelství Generálního štábu koordinujeme záchranné práce, ale některé čtvrti jsou úplně zničené.

PREZIDENT: To je hrozné! Samozřejmě pokračujte v záchranných pracích a já večer promluvím k národu. Znovu se ozvu zhruba za hodinu a chci od vás vědět nové informace o aktuální situaci, konec.

NÁČELNÍK GENERÁLNÍHO ŠTÁBU: Rozumím, konec.

KANCLÉŘ: Co teď budeme dělat?

PREZIDENT: Ještě chvíli počkáme a pak se vrátíme do lánského zámku. Svoláš na večer novináře a já oznámím národu, že se musíme podvolit a přijímat tolik migrantů, kolik nám Brusel nařídí. Jsme příliš malá země na to, abychom jim mohli sami účinně vzdorovat.

KANCLÉŘ: Odpusťte mi kacířskou myšlenku, ale možná, že by nám bylo lépe pod křídly Rusů.

PREZIDENT: Takovou hloupost už nikdy neříkej! Pod jejich křídly jsme si v minulém století užili více než čtyřicet let a pro náš národ to bylo jedno z nejhorších období z jeho dlouhé historie. Na druhou stranu nám to dává naději, že když jsme v minulosti přežili komunisty i fašisty, přečkáme i tuhle muslimskou bouři, protože ani ta nebude trvat věčně. Čekají nás těžké roky, ale stále věřím, že se evropské státy jednou obrodí a znovu ukážou svou sílu. Nepřátelé mohou ovládnout naši vlast, ale nikdy nesmí zlomit náš národ!