V nás

„Miluji tě a vím, že v životě nebudu nikoho tak milovat, protože už nikdy nebudu takový, jako v tuto chvíli, jež mizí, zatímco já o ní mluvím a kterou nemohu zadržet ani za cenu svého života.“ - E.M. Remarque  

Jak tak koukám do dáli,
a tam jen temno zní.
Na místech kde jsme to vzdali,
zbylo jen pichlavé jemno z ní.
Jsme každý sám - asi ze stesku,
nebo z problémů obou stran
 Na sto černobílých odlesků,
čmárám na papír Tvou dlaň.

A řeka co teče dál,
z pramenů vzpomínek.
V obzorech mám,
a v srdci vyhaslý plamínek.
Křičím

Je to jen čas!
Je to jen v nás!
Ty jsi ta část, 
ze srdce jas, 
vzpomínek krás.
Tak vyslyš můj hlas...

Nad hlavou mám bilion hvězd,
září, tak strašně moc.
V očích smutek svírající v pěst,
každou samotnou noc.
V nekonečném smutku ztracen,
tonu se smutnýma očima.
 Nad kterýma zpovzdálí pláčem,
když poslední okamžik počíná.
A jak plyne vzhůru k rozednění,
tak i mé sny přestávají žit.
Když na obloze žádná není,
ačkoliv ta jedna jediná by tam měla být!
Protože
Je to jen čas!
Je to jen v nás!
Ty jsi ta část,
ze srdce jas, 
vzpomínek krás.
Tak vyslyš můj hlas...

Už slyšíš to chtění?
na hrudi bušení a chvění
a v břiše motýlí hráz.
Volám do prázdných nocí
do hvězdných nebes
plné tmy
že co my?
Že to musí být v nás! 

"Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.
Malý princ se na něj dlouze zadíval.
"Ty jsi podivné zvíře," řekl mu konečně, "tenké jako prst…"
"Ale jsem mocnější než prst krále," řekl had.
Malý princ se usmál:
"No, příliš mocný nejsi…Nemáš ani nožky…Ani cestovat nemůžeš…"
"Mohu tě unést dál než loď," řekl had.
Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.
"Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě. "Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…"
Malý princ neodpověděl.
"Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…"
"Ó, já jsem ti dobře rozuměl," řekl malý princ. "Ale proč mluvíš stále v hádankách?"
"Já je všechny rozluštím," odpověděl had.
A umlkli.