„„Sbohem...,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.“
Začíná noc prázdných snů,
dopisuji rozepsanou zprávu.
Na přání Tvých krásných dnů,
o tom jak mi stále motáš hlavu.
Jak je Ti možná dobře a
možná je Ti jak mě.
Jsi živá loutka bez poutka,
pochopení, neboj se,
to nic není.
Když při rozednění,
si bráníš to své snění.
O nás dvou se z kamení,
v prach bez lásky promění.
Jsme oba jen nenápadní tvůrci,
možná cvoci z jedné noci.
Oběti v zajetí raději objeti
a vlastně, jak je Ti?
Už asi vím, tak
rozepsanou zprávou zavírám,
to své chtění před Tebou ,
co se mění - ve šťastnou.
Tím bráníš si své záda,
vlastně z mé nevyřčené siluety,
jsi Ty, které mlčel jsem své city,
té, která mě tu celou dobu měla ráda.
Té, kterou si na zeď každý večer maluju,
jen prstem na jeden nádech.
Jako předobraz všeho v prázdnotu,
uzavírám ze srabu, že tě miluju.
Je čas jít spát,
a celé to zkrátka pozhasínat.
nebo se bát, vlát,
až se tomu budeš tiše smát.
A mé černé svědomí,
ukryté pod polštářem.
Zpytuji v bezvědomí
zasněný před oltářem.
V černobílém saku,
prosím se k PánuBohu.
A s jiskrou v oku vím,
že je pozdě
na omluvu...
.... zpráva odeslána
