Mít či nemít děti

Nerealistický pohled na ženu jako na „stroj k rození dětí“ aneb moralistická demagogie jednoho postmoderního konzervativce a rámcová ukázka možných řešení nízké porodnosti.  

Populace (1900 - 1997), Zdroj (3)

Právě jsem se vracel autobusem ze školy, když mou pozornost upoutal v časopisu Týden sloupek  konzervativce Romana Jocha s názvem: Civilizační velezrada:

http://joch.blog.idnes.cz/c/48483/Deti-sobectvi-a-civilizacni-velezrada.html

V tomto článku obviňuje Roman Joch všechny bezdětné páry odmítající rodičovství z úmyslné sabotáže národních zájmů. Joch vyvozuje závěr, že bezdětné páry parazitují na společnosti. Cituji: „Příští důchodci budou placeni z daní našich dětí. Ekonomicky viděno: kdo se rozhodne děti nemít, je asociální vyžírka na úkor těch, kdo děti mají a investují do nich.“ 

Jinými slovy: podle pana Jocha má bezdětný pár, který pro společnost celý život svědomitě pracoval a odváděl finance do státní kasy menší společenskou hodnotu, než pár který si pořídil čtyři děti, celý život žil ze státní podpory a z těchto dětí vychoval čtyři gaunery, flákače a ulejváky. Citovaná pasáž dokládá omezeneckou a útočnou paušalizaci reality pana Jocha, která je skrz naskrz prolezlá typicky konzervativně křesťanským moralismem. Lépe by pan Joch udělal, kdyby šel k panu prezidentovi lobovat za zavedení Řádu Matek hrdinek, ženám které porodí pět a více dětí. Velmi se jeho argumentace podobá prezentaci japonského ministra zdravotnictví. Japonsko se v současnosti potýká s nízkou porodností podobně jako Česká republika. V této dynamicky se rozvíjející ekonomice už nechtějí mladí lidé nést tak velké břemeno zodpovědnosti jako jejich rodiče. Japonský ministr zdravotnictví na to reagoval slovy, že ženy by měly mít alespoň dvě děti, protože jsou stejně jen „stroje na rození dětí“.

Láteření pana Jocha je nošením dřiví do lesa v době, kdy celosvětová fertilita je 2,58; tedy na jednu ženu připadá více než dva a půl dítěte a kdy celková populace šplhá k sedmi miliardám. Podíváme – li se na křivku vývoje populace mezi léty (1900 – 1997) můžeme konstatovat velký rozmnožovací apetit lidí. Znázorněná křivka je nejvhodněji aproximovatelná exponenciální funkcí. Není mnoho živých organizmů, které by se rozmnožovaly exponenciálním růstem. Napadají mě teď jen bakterie a viry.

Je ovšem pravdou, že v České republice je populační  trend zcela opačný. Česko je zemí s jednou z nejnižších porodností na světě (fertilita jen okolo 1,2). Podle demografických odhadů by se měl počet obyvatel naší země snížit mezi léty (2008 – 2060) z 10.346.000 obyvatel na 9.514.000 [1]. Stárnutí populace bude výrazným způsobem zatěžovat důchodový systém a projeví se neblaze na chodu celé ekonomiky. Z předchozího odstavce je ovšem patrné jedno z řešení jak tento neblahý trend zvrátit a to transferem lidských zdrojů ze zahraničí. Multikulturní společnost má vždy své problémy. Stačí se podívat na záběry hořících aut na předměstích francouzských měst. Integrace menšin s odlišnou kulturou není jednoduchá. Vždyť teroristé z Leedsu pákistánského původu byli rodilí Britové. Na druhé straně multikulturní společnosti existují a přes všechny problémy fungují po celém světě. Přijetí této teze panem Jochem, který na xenofobii, etnické a náboženské nesnášenlivosti postavil celou svou propagaci amerického radaru v Brdech, však nejspíš nebude jednoduché. Myslím, že ukázka z tohoto Jochova článku mluví za vše:

„Islám bude našim státním náboženstvím; ženy budou na sobě nosit černé stany; homosexuály a cizoložnice ukamenujeme; Židy zplynujeme; křesťanům uřízneme hlavy; pivo, víno a kořalku zakážeme. Než abychom bojovali vestoje jako svobodní, raději se budeme plazit po kolenou jako otroci. Podřízenost (al-Islam) je naší národní tradicí“ [2]

Další možností jak stimulovat populační růst je prosazování sociální rodinné politiky, tedy takové politiky, která bude podporovat rodiny s dětmi účinným systémem daňových úlev a sociálních dávek. Je otázkou diskuze nakolik je takováto podpora účinná při stimulaci porodnosti. Rozhodně však její efekt bude větší, než negativní kampaň pana Jocha. Za moralistické kecy si totiž ještě kočárek nebo pleny nikdo nekoupil.  

Podívejme se na prvních deset zemí s nejnižší porodností v letech 1995 – 2000. Jsou to v pořadí od prvního do desátého místa tyto země: Španělsko, Rumunsko, Česká republika, Itálie, Bulharsko, Lotyšsko, Slovinsko, Řecko, Estonsko a Německo [3]. Všechny tyto země jsou rozvinutými nebo rozvíjejícími se evropskými tržními ekonomikami. Nízká porodnost jde ruku v ruce s konzumní tržní společností, ve které jsou mezilidské vztahy potlačovány agresivním soutěživým prostředím a bezuzdnou spotřebou. Společensky úspěšným není v takovéto společnosti ten, kdo má hodně dětí, ale ten kdo má moc a peníze. Nemusí se nám to líbit, ale je to bohužel tak. Na druhou stranu, jsou to obvykle relativně svobodné společnosti ve kterých si ženy právem vydobyly rovnoprávný status s muži. Jsem rád, že nežiji v zemi jako Japonsko, kde bych musel poslouchat šovinistické moralizování z úst politiků.

Rozhodnutí zda mít či nemít děti je nezadatelným právem každého z nás. Pan Joch je ředitelem Občanského institutu jehož motto je: „Svoboda povznáší ducha“. Článek „Civilizační velezrada“ je však důkazem nesvobodného myšlení člověka, který odsuzuje všechny, kdo se „nesprávně“ rozhodli děti nemít. Představa, že bude někdo plodit děti ve jménu vlasti je nesmyslná a zvrácená. Takové představy měl naposledy jistý pán s knírkem. Zůstala po něm spoušť v podobě šesti milionů zplynovaných židů. Jakékoliv debaty na téma: „mít či nemít děti“ jsou zcela zbytečné. Rozhodnutí, zda se budeme, či nebudeme množit naštěstí nezáleží na postoji pana Jocha, ale na nás samotných. Proto se velice omlouvám laskavému čtenáři, že jsem jej obtěžoval četbou tohoto zbytečného článku, ale můj cit, ješitnost a egoismus mi velí se těch bezdětných zatracenců a civilizačních velezrádců zastat.

Zdroje:

[1]     Týden 35/2008, Evropa šediví, Česko vymírá, str. 21

[2]     http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=939

[3]     Kolektiv autorů: Svět v číslech do kapsy, AL Press, Frýdek – Místek, 2000,

         ISBN 80 – 7218 – 323 – 0