Absolutní svoboda a život na vlastní pěst jsou utopií

Představa lidí, kteří si myslí, že si mohou dělat co chtějí a žít na vlastní pěst bez ohledu na společnost ve které vyrůstají a která je obklopuje je utopií.

V příspěvku „Kapitalistická normalizace“ jsem opomenul zmínit další nešvary dnešní doby. Poté co se většinová společnost „pseudo-osvobodila“ začal se prosazovat koncept individualizmu: tedy, každý člověk je individualitou jedinečným člověkem a jeho konání v jeho prospěch je otázkou jeho svobodné vůle. Na tomto konceptu není nic závadného, ale všechny teze mají své hranice.

Zde bych chtěl rozebrat dva příspěvky mých kritiků z článku „Kapitalistická normalizace“, kde jejich názory překypují z individualizmu v egoismus a narcizmus:

Citace:

autore ...

ještě sociálnější grupa

Ne děkuji...

Paeris Kiran

Pokud by všichni lidé uvažovali jako tito dva individualisté, žili bychom v anarchii. Jejich teze jsou mylné. Nežijeme ve vakuu, ale ve společnosti lidí. Kdyby nebyl zajištěn minimální životní standard pro neslabší členy společnosti, kapitalistický systém by zkolaboval.

Představme si systém bez sociální podpory, pracovních úřadů a naopak plně placené zdravotní péče. Každý by si hledal práci na vlastní pěst, pokud by ji nenašel zemřel by hlady, pokud by onemocněl zemřel by na nemoc. Spotřeba společnosti by začala klesat, produkce taktéž a v konečném důsledku by dostihla i pisatele výše uvedených příspěvků. Tito dva individualisté by se odstěhovali do USA meky kapitalismu. Spojené státy americké platí velkou cenu za to, aby udrželi systém, který zde funguje, přestože nejsou zadlužené takovým způsobem jako Evropa. Debata o tomto tématu by vydala na další článek.

Teď trochu filozofie z knihy Vladař, Niccolo Machiavelli (1469 – 1527):

„Nejspolehlivější pevností je taková vláda, která nevyvolává nenávist lidu. Před tou stejně panovníka nezachrání sebepevnější tvrz, protože se najde přičinlivý soused, jehož lidu nabídne svou zbraň. Spoléhá-li  však panovník na opevnění a nedbá přitom nenávisti poddaných, takovému není rady ani pomoci.“

Od dávnověku se profilovala kasta mocenská a poddanská a tato koncepce je neustále platná. Ve chvíli, kdy individualisté formátu výše uvedených příspěvků začnou podkopávat základnu společnosti, celý dům spadne i se střechou a lidmi bohatými a mocnými. 

Článek zakončím citací Bohumíra Pavelky:

„S jistou dvojznačností pracuje Beck v díle „Riziková společnost“ nejen při analýze procesu individualizace, ale rovněž u otázky dopadů rizik modernizace společnosti na její třídní uspořádání. Z počátku připouští, že rizika jsou třídně podmíněna a výstižně definuje: „Dějiny rozdělování rizika ukazují, že rizika podobně jako bohatství zachovají třídní schéma – jenomže v převrácené podobě: bohatství se shromažďuje nahoře, rizika dole. Bohatí (vzhledem k příjmům, moci a vzdělání) si mohou bezpečnost a svobodu vykoupit“ (Beck 2004: 45); uzavírá ale, že z logiky rozdělení a stupňování rizik vysvítá opak – v posledku dojde k zpětnému zasažení i těch, kteří z jejich produkce profitovali a bumerangový efekt roztříští strukturu tříd, protože „nouze je hierarchická, smog je demokratický […] V tomto smyslu nejsou rizikové společnosti třídními.“