Byl jsem požádán jedním svým známým, abych zde uveřejnil následující text:
Vážená redakce,
mám velkou radost, že se konečně začíná blýskat na lepší časy co se týče nás, minoritních skupin ve společnosti. Mám na mysli zejména aktivity skupiny poslanců v našem parlamentu, kteří se ve spolupráci se zástupci jedné z komunit snaží prosadit změnu podmínek pro osvojování dětí takzvaně stejnopohlavními páry. My jim teda mezi sebou říkáme jinak, ale to teď nechám stranou. Hlavní je, když se dobrá věc povede.
Sám jsem také postižený. V jednadvaceti jsem měl vážný úraz, po kterém mi amputovali jednu nohu a zůstal jsem na vozíku. Nebudu se tady rozepisovat o tom, co jsem všechno zakusil, čím jsem si prošel a jaký to je život. Říkám si, že od teď je ústrkům konec. Když to projde homosexuálům, dokážeme to taky!
Byl jsem rád, když se před lety začalo veřejně diskutovat o tom, že když se mají rádi kluk s klukem nebo holka s holkou, není to něco, za co by se měli ti dva stydět a co by se mělo držet pod pokličkou. Připomnělo mi to moji vlastní zkušenost s postupnou proměnou vnímání vozíčkářů v naší společnosti. Jak jsem byl rád, že se na mě lidi přestali dívat skrz prsty, že si můžu dojet na úřad, dostanu se do metra i do autobusu, můžu si dojet nakoupit, zkrátka že se s námi počítá. Tak nějak jsem si začal čím dál tím víc připadat normálním člověkem. Je ale pravda, že tu stále bylo dost věcí, které jsem si musel z důvodu svého hendikepu odříkat, mnoho snů, které zůstávaly nenaplněny. To se ale doufám brzy změní.
Je zcela evidentní, že zmíněná tématika osvojování dětí homosexuálními páry je vlak, který už jen čeká, až výpravčí mávne plácačkou, a až se tak stane, rozjede se a jeho dalšímu postupu nebude možné zabránit. Vždyť kdo by se chtěl stavět proti tomu, aby dítě vyrůstalo v rodině se svou biologickou matkou či otcem? Pravda, trochu tam hapruje ta rodina, ale co je dneska komu do ní. Vždyť už je to překonaný koncept, kterým se ohání jen pár flanďáků, kterým není po chuti, že si žije každý s každým. Nebo nikdo s nikým? Teď jsem se do toho trochu zamotal, ale to nevadí. Důležité je, že pak, až se to uzákoní, nějakou dobu to poběží, no – a pak už se jen řekne: vidíte, když to jde s vlastními dětmi, proč by ty páry nemohly adoptovat i děti cizí? A je to. Vítězství je na dosah! Perte je, nikoho neživte! Juchů juchů juchů.
Sám jsem zvědav na to, kam až dokáží šikovní aktivisté tu názorově laxní většinovou společnost zatlačit. Doufám ale zároveň, že nezůstane jen u gayů a leseb.
Já a i několik mých kamarádů, se kterými jsem se o tom bavil, bychom se například hrozně rádi podívali na Mont Blanc. Prý je to něco, co rozhodně stojí za vidění. Chtěl bych tedy touto cestou vyzvat všechny europoslance, aby se zasadili o to, aby se z peněz Evropské unie zaplatila výstavba lanovky až na tento vrchol, aby i nám byl dopřán tento jedinečný zážitek, o který jistě žádný člověk nemá právo být ochuzen.
Taky se mi líbí ten sportovec, co běhá na protézách. I když ho teď tahají po soudech, nic to nemění na skutečnosti, že nám, desetitisícům, statísícům, možná i milionům postižených na celém světě dal naději, že to jde, postavit se na vlastní nohy. Že stačí chtít – a mít trochu peněz. Ty já teda bohužel nemám, a tak bych chtěl apelovat na poslance, tentokrát na ty naše, české, aby vyčlenili ve státním rozpočtu kapitolu na uspokojení práv a potřeb všech nás postižených. V Americe prý už několik let vyvíjejí robotický plně automatizovaný pohybový aparát, který by dokázal zmrtvělé či chybějící klouby nahradit. Rád bych si to taky zkusil. V dětství jsem býval v běhu velmi dobrý, určitě by mi to šlo. Mám právo na to, svobodně se rozvíjet v něčem, v čem jsem byl dobrý, nemyslíte?
Podtrženo, shrnuto: když můžou mít homosexuálové děti, proč bych já nemohl mít nohy???
Už zanedlouho zaplaví ulice Prahy účastníci pochodu Prague Pride. Určitě se budu koukat. Budu si představovat, jaké by to bylo, kdybysme tam šli my. Sevřené šiky hrdě pochodující za zvuku rytmické hudby ulicemi hlavního města, pyšně vystavující na odiv své berle a pahýly. Čistě na podporu našich práv a zájmů. Ale samozřejmě nikomu nic nebudeme vnucovat. Jen se budeme bavit. To bude paráda!
Držím palce všem aktivistům a pevně doufám, že i na mě a moje požadavky se nějaká ta ústavní a lidská práva vztahují.
S úctou
Miroslav Knotek
