Silný lídr je pro politickou stranu daleko lepší zárukou úspěchu než kvalitní program a líbivá hesla. Lidé volí lidi. Chtějí vidět tváře, chtějí hrdiny, s nimiž se mohou identifikovat. Strana bez lídra je vyprázdněná, nečitelná.
Německý sociolog Max Weber rozlišoval tři typy „panství“ podle toho, co je jejich základním jednotícím prvkem. První z nich, charismatické, předpokládá ve svém čele silnou a výraznou osobnost. Druhé, tradiční, na ně navazuje s tím, že ona osobnost již není přítomna fyzicky, ale pouze ve vzpomínkách a odkazech. Třetí, legální, vzniká, když jsou tyto odkazy sepsány do pravidel a panství se řídí jejich výkladem.
Pokud budeme na tradiční české politické strany pohlížet jako na panství, pak se nacházejí buď v tradiční fázi („Tak jsme to dělali za Klause“), nebo dokonce v legální, kdy místo silných person v popředí mají dlouhé elaboráty a politika se dělá výkladem pravidel. Důsledek je jednoduchý, nezájem voličů, nedůvěra, neschopnost oslovit veřejnost.
Strany, které se postavily a v dnešní době existují na silných lídrech, mají výhodu. Jistě, lídr není vše, ale je elementárním prvkem úspěchu. Hnutí plukovníka Šlachty vzniklo na jeho osobnosti, ANO, v současnosti nejsilnější subjekt na scéně, existuje prakticky jedině díky postavě premiéra Babiše, Tomio Okamura na stejném principu vybudoval hnutí dokonce dvě.
Všichni, které jsem vyjmenoval, jsou výrazné charismatické osobnosti, zakladatelé charismatických panství. Všechna tato panství se časem mění v tradiční a legální a když ne, tak zanikají, jenže charismatiky potřebují i ostatní strany. Předseda současné ODS charismatik není. ČSSD se mj. díky deficitu svého předsedy propadá pod hranici volitelnosti. Lidovci po extrémně silné osobnosti, která je vedla v 90 letech, nenacházejí cestu k ráznému vůdci, a tak žijí z odkazu. Jediný, kdo je v tomto nešťastném přehledu výjimkou, jsou Piráti. Jenže ani jejich lídr není silný, byť vizuálně zajímavý. Jednak proto, že musí respektovat vnitrostranickou demokracii hraničící s nekonečnou diskusí o čemkoli, jednak proto, že se mu nedaří přiblížit většinové populaci, pokud se o to snaží, působí strojeně a neautenticky a lídr musí být blízko lidem.
Pokud si tedy strany stěžují na to, že vyhrává Babiš a Okamura, řešením není, že proti nim budou stavět nesmyslné koalice všech, ale že postaví silné lídry. Vyhraněné charismatické osobnosti schopné komunikovat program a myšlenky, schopné se přiblížit co nejvíce k lidem, být jako jedni z nich přitom výrazní.
Kde je vzít? Existuje jednoduchá cesta. Umožnit sice velmi tvrdou, ale současně transparentní a férovou vnitřní soutěž. Každý dostane šanci a každý, kdo ji dovede využít, uspěje – v konkurenci ostatních. V takovém prostředí přirozeně vyhrávají nejsilnější osobnosti, tvrdí, ale féroví hráči. Naopak tam, kde rozhodují zákulisní debaty a pavučiny známostí, vyhrávají sice méně výrazní, ale sociálně zdatní jedinci. Kteří však nebudou lídry. Nedostatek silných lídrů je tak více, než čímkoli jiným, výpovědí o vnitřním stavu našich stran. Alternativou k této cestě je to, že vzniknou nejprve lídři, okolo kterých pak vyrostou jednoúčelové subjekty. V tom případě se ale nesmíme divit, jak tito lídři vypadají.
Hezký den.
