Proč mají média a novináři úpornou potřebu přesvědčovat čtenáře o tom, že zrovna jejich pravda je ta jediná správná? Může za to prostý fakt, jsou pouze lidé. Vysvětlím…
Kdybychom se téměř kohokoli z oboru zeptali, jaké by mělo být zpravodajství, odpoví stejně, standardní formulkou. Mělo by být vyvážené (tj. dává všem stranám stejný prostor), objektivní (tj. popisuje věci tak, jak jsou), neutrální (nestojí na žádné straně) a pravdivé (ověřuje všechny informace). Na otázku, zda takové doopravdy je, si musíme odpovědět každý sám za sebe; osobně se domnívám, že není. Na rozdíl od mnoha jiných si ale nemyslím, že důvodem značného odchýlení se médií od ideálu je to, že média vlastní miliardáři, nebo že je „lobbují“ politici. Důvodem je dle mne fakt, že média tvoří lidé; a procesy, které mají přirozené lidské, tedy chybující, chování korigovat, nejsou dost silné.
Pokud novinář popisuje událost, čerpá z informaci, velmi často nepřesných a zavádějících (z vlastní sociální bubliny, více o tom, jak funguje, si můžete přečíst zde). Vyznění výsledku je ale ovlivňováno řadou dalších faktorů, takže i kdyby byly informace na vstupu dokonale neutrální, výstup bude ve výsledku zkreslený. Vyznění ovlivňuje například
- Co si o tématu myslí lidé, které novinář považuje za důležité; často kolegové z jiných redakcí.
- Co už bylo o tématu napsáno a jaké je převažující narativum. Pokud například o politikovi většina novin píše jako o zločinci, je nesmírně těžké napsat o něm něco pozitivního, novinářova vnitřní cenzura to prostě znemožní. Důvodem je to, že naprostá většina z nás se necítí příjemně, pokud vystupuje z davu, respektive jde „proti proudu“ a pro novináře to platí stejně jako pro všechny ostatní.
- Co se od něj očekává s ohledem na předchozí práci; pokud má autor pověst odpůrce třeba Babiše, nebude psát články, které vyzní v jeho prospěch a naopak.
- Co si autor myslí, že je žádoucí pro médium, pro které pracuje a také pro jeho majitele. I když majitelé médií velmi málokdy „tlačí“ na novináře, aby psali dle jejich potřeb, v praxi se autoři přizpůsobují sami jejich domnělým očekáváním „přeci nebudeme podporovat vládu!“
A celá řada dalších faktorů. Výsledek je tedy jen stěží objektivní nebo vyvážený, ale po pravdě řečeno se nejedná ani o subjektivní názor autora, právě proto, že je zatížen dlouhou řadou domněnek, očekávání a předpokladů. Novináři jsou v praxi daleko spíše ve vleku narativu, než aby byli jeho tvůrci.
Proč ale mají tendenci přesvědčovat čtenáře o tom, že co napsali je pravda, navíc pravda jediná? Důvody jsou dva. Především, česká žurnalistika čerpá z tradice národního obrození, kdy byla média nositeli vzdělanosti. I když už je to dávno, mnozí novináři stále věří, že jejich úlohou není zprostředkovávat lidem informace, ale pravdu. Mnozí dokonce začali v oboru pracovat právě proto, aby lidem říkali, co je pravda. Stejně se ale chovají i ti, kteří vědí, že jejich informace jsou zkreslené. Paradoxně proto je servírují s naprostým přesvědčením o tom, že jsou jediné správné, často dokonce s tím, že jsou jediné morální a pravé.
Jak z toho ven? Pamatujte, že objektivita a vyváženost se rodí z různosti, a pokud nemohou vzniknout v médiích, musí v publiku. Řešením je sledovat různá média, nejlépe protichůdných názorů a úplně nejlépe (i když se v Česku špatně hledají) rozdílných hodnot.
Pokud by vás fungování médií zajímalo více, doporučuji studium práce Doc. PhDr. Jaroslava Bartoška CSc.
