Zachytil jsem znění pastýřského listu českých a moravských biskupů, týkající se rodiny. Zdá se, že by naši preláti měli tu a tam vyjít mezi své ovečky a pozorně naslouchat.
Vedle celkem universálních vět o blahodárnosti celistvých rodin, výchovy děti v lásce obou rodičů se tam objevila pasáž, která se staví negativně vůči umělému oplodnění. Podobný názor jsem nedávno vyslechl ve vysílání slovenské televize Lux, kde se velmi mladý kněz rezolutně stavěl proti způsobu, které párům, jež nemohou počít přirozenou cestou, umožní mít vysněné dítě.
Nejsem teolog, ale ze své praxe vím, co je to duševní trauma mladé zdravé ženy, která touží po dítěti a díky například prodělanému zánětu vejcovodů v dětství je jí přímé početí znemožněno. Stejně na tom může být mladý muž, prodělavší například příušnice, jež jej jako druhotný důsledek nemoci učiní neplodným. Kdo má právo mravního imperativu sdělovat těmto mladým lidem, že je to jejich osud, vůle B-ží atd., aby zůstali bez vlastního potomka? Kdo si posléze vezme na sebe odpovědnost za další osud této dvojice, kde oba vzhledem k depresím budou po celý život užívat příslušné medikamenty, v horším případě ten, kdo je "vinen", je tím druhým opuštěn?
Bylo by vždy dobré a nanejvýš žádoucí, aby před podobným prohlášením biskupů byli osloveni i příslušní lékaři v oboru, odborníci v etice, právníci atd., aby jejich list byl vyvážený, aby byl použitelný pro praktický život v církevním společenství a nestal se naopak jen jakýmsi pomyslným vztyčeným prstem, který pouze a jen traumatizuje. Jakkoli se mohou při umělém oplodnění objevovat problematické postupy a důsledky, je třeba hledat schůdnou cestu pro obě strany a vyhnout se ultimativním postojům.
Vše se děje v době, kdy naopak vycházejí na světlo skandály, které měly být nejspíše navždy zakryty a které katolická církev trestuhodně neřešila. Tento týden dvojice novinářů Slonková - Kubík zveřejnila na Seznamu otřesný případ sexuálního zneužívání mladá dívky velmi oblíbeným farářem z jižních Čech. Ke shlédnutí zde. I když se mladá žena snažila celou věc řešit s nadřízenými zmíněného faráře, bylo vše zamlčováno, zpochybňováno a nebýt její trpělivosti a odhodlání, nejspíše by farář ve svém hnusném chování pokračoval i nadále na dalších mladých dívkách (ve zmíněném pořadu to byl hybný moment pro mladou ženu, aby konečně přizvala investigativce). Šokující je fakt, že od prvního oznámení o děsivém chování faráře trvalo vše neuvěřitelných deset let k tomu, aby byl konečně odvolán ze služby.
Zneužití postavení sluhy B-žího, pocit moci a nejspíše i předpokládaný fakt, že to bude on, komu se uvěří v případě, že se vše provalí (podotýkám ještě jednou, že šlo o velmi oblíbeného faráře) by mělo být tím, čím se bude česká biskupská konference především zabývat. Nevydávat prohlášení, že jde o "hysterii" (arcibiskup Duka), ale postupovat se vší rozhodností a otevřeností a směřovat k nápravě, aby se podobné případy již nikdy nemohly opakovat.
Stále více se ukazuje, že slova papeže Františka o tom, že "preláti musí načichnout pachem svých ovcí" a že "církev se musí stát polní nemocnicí pro všechny" je to, co ji posune do jediné možné polohy, chce-li přežít 21. století. Zcela se oprostit od pocitu moci a nadřazenosti nad svými ovečkami, připustit si, že už není možné sdělovat lidem striktní pravidla a současně se chovat zcela jinak či přinejmenším krýt ty, kteří se zpronevěřili svému postavení. Že nikdo nemá od B-ha pověřující listinu o své výjimečnosti, aby mohl těm druhým určovat, jak se musí chovat.
Pouze a jen nabízet alternativu k životu, který může mít i jiný smysl, než prostá biologická existence.
