Zítra by se mělo po celém Rusku slavit. Tento ten před 80 lety začalo de facto evropské vítězné tažení Rudé armády, které skončilo dne 8.5.1945.
Všichni dříve narození si pamatují z dějepisu data 15.3.1939 a 1.9.1939. Datum 17.9.1939 bylo nejspíše nejen v učebnicích ČSSR, ale i ostatních satelitů tzv. lido-demo, cudně zamlčováno. Tento den vpadla do zad zoufale se bránícímu Polsku před Němci Rudá armáda, aby tak urychlila dobytí Polska, kde byl poslední odpor zlomen za necelé tři týdny. Rusové i Němci slavili první společné vítěství. Noviny v SSSR označovaly polské vedení za fašistické, aby tak "ospravedlnilo" svou invazi.
V listopadu téhož roku napadl Sovětský svaz Finsko. Důvod: mimo jiné údajné fašistické vedení země. Zde tolik úspěšní nebyli, neboť soudruh Stalin nechal krátce předtím vystřílet svůj generální štáb a přeživší armádní důstojníci nebyli schopni vést dobyvačnou válku. Přesto nakonec vše skončilo anexí cca 10% tehdejšího finského území a Sovětský svaz byl za tento čin vyloučen ze Společnosti národů.
V červnu 1940 pak následovala anexe Pobaltí. Jak zvykle následovalo "odstranění" části původních obyvatel - rozuměj popravy, deportace - aby poté zbylé obyvatelstvo téměř ve 100% souhlasilo s instalací proruské vlády a "dobrovolně" vstoupilo do svazu sovětských republik. Toto proruské nadšení obyvatel Litvy, Lotyšska a Estonska poté dostalo vážné trhliny při obsazení Pobaltí německou wehrmacht, kde ji vítali místní jako osvoboditele.
I přes hladovění svých obyvatel dodával SSSR v této době Německu, které pohlcovalo jednu evropskou zemi za druhou, obilí, ropu, rudu a další materiál. Při útoku na Norsko poskytl SSSR svůj přístav v Murmansku německému námořnictvu.
Sovětští komunisté i v době obsazování Evropy německou armádou poučovali své evropské bratry v ideologii, že je to vše správné,.že je nutné podporovat Hitlerovy plány a že je nutné odmítat boj proti okupantům. Své sepětí s nacisty dávali najevo třeba i tím, že deportovali Židy, uprchlé z Německa před nacisty, zpět do náruče svých věrných přátel z NSDAP. Existují i doklady, že předali gestapu seznamy německých komunistů.
O tom, že Stalin nechal v březnu 1940 povraždit polskou inteligenci a důstojníky v Katyni, nepochybuje u nás snad nikdo. Málo se už ví, že vykonavatelé poprav dostávali později řády Sovětského svazu. Soudruh Blochin, který údajně osobně zastřelil ranou do týla v katyňském lese 6.000 lidí (slovy šest tisíc), má svůj důstojný hrob na Donském hřbitově.
Ještě na jaře 1941, tedy rok a půl po začátku války, nebyl mezi Třetí říší a SSSR prakticky žádný zásadní rozdíl. V obou zemích byly koncentrační tábory pro odpůrce vládnoucí ideologie, v obou zemích se popravovalo ostošest ve snaze vytvořit nového člověka.
Všechno by mělo hladký průběh, nebýt plánu Barbarossa, který ze dne na den změnil z pohledu SSSR imperialistickou válku v tzv. Velkou vlasteneckou. Náhle si Stalin vzpomněl, že v jeho zemi nejsou jen soudruzi a soudružky, ale i bratři a sestry. V této další válečné episodě padly milióny obyčejných vojáků z celého SSSR, ale nikdo nespočítá, kolik jich zabil nepřítel a kolik vlastní neschopnost velitelů a jednotky Smerš, střílející svým vojákům do zad při náznaku polevení v útoku.
Nejen z uvedeného je zřejmé, proč nebylo Rusko jako nástupnický stát pozváno do Polska u příležitosti 80 let od vypuknutí 2. světové války. Zatímco Němci (kteří se bezesporu chovali k porobeným národům stejně zrůdně jako Rusové), opakovaně ústy svých nejvyšších představitelů vyslovili své hluboké omluvy a přesvědčení, že se podobné věci již nikdy nebudou opakovat, Rusko se s podobným přístupem nijak nenamáhá. Po krátkém otevření archívů v době Gorbačova a Jelcina se opět uzavřely a mnoho Rusů věří všem možným historickým desinterpretacím, včetně zmíněné Katyně.
Odstup od těchto událostí dovoluje klidnější a méně emocionální pohled. Pamětníků je jako šafránu, každým dnem jich ubývá a je nutné se spolehnout na archivy. Pokud je však někdo nechce poskytnout k nezávislému bádání ze strachu, že pravda vyjde najevo, je usmíření velmi obtížné, pokud je vůbec možné.
Pravda, pokání a prosba za odpuštění musí být prvním krokem. I za cenu, že z toho předmětný národ nevyjde zrovna nejlépe. Předstírat, že se tak zas moc nestalo, adorovat Stalina a provádět anexi území, o kterém si myslí, že by mohlo patřit jemu, není ta nejlepší cesta k usmíření. Prosté nepozvání na výše zmíněné setkání státníků je jen malinkatým připomenutím, že Rusku zbývá ještě dlouhá cesta.
