Dnes bude v chrámech dávat kněz na čelo křížek palcem umazaným popelem a sdělí kajícníkovi, že prachem je a v prach se obrátí. Paradoxně jde však o začátek a nikoli konec.
Začíná období postu. V dřívějších dobách se přestalo hodovat, skončily plesy a kněží nabádali své ovečky k odříkání si čehokoliv. Věřící si po dobu postu odpustili (či se aspoň o to pokusili) oblíbené jídlo, cigarety či alkohol a měli tak říkajíc "splněno".
Věc je však mnohem složitější, než "to vydržet" 40 dní a poté se opětovně ponořit do zvyklých stereotypů. Moderní víra nechce po člověku tuto umírněnou formu flagelantství. Daleko důležitější je jakési zklidnění, rozjímání o sobě samém i o všem, co děláme a jestli je to ve shodě s tím, co je pro nás v životě to nejpodstatnější. Jestli tak říkajíc neměníme svůj život na drobné, které je snadno poztrácet.
V jednom z velkých příběhů Nového zákona je srovnání celníka a farizeje. Oba dva přicházejí do chrámu ve stejnou dobu. Farizej svému Bohu skládá účty, vyjmenovává vše, co dělá, jak se správně postí a dodržuje Mojžíšův zákon. Na závěr sděluje, že je rád, že není jako ten celník, o němž dobře ví, že krade a že je to lump..
Celník stojí vzadu, není schopen zvednou ani pořádně oči a jen prosí za odpuštění.
V moderním jazyce má slovo farizej hanlivý nádech. Bere se to většinou jako jakýsi etalon pokrytectví a falše. Ve skutečnosti to byli velmi ctnostní lidé, kteří přesně dodržovali zákon, plnili do puntíku to, co jim odkázal Mojžíš a byli skutečnými znalci Písma. Byli to lidé vážení, jejich okolí si je předcházelo. Naopak celník (dnes v podstatě neutrální význam), byl prototypem zloděje, člověka nečistého, který se dotýkal císařových peněz a byl proto dle Židů rituálně pošpiněn. V moderním jazyce šlo o obyčejného veksláka, onu osobu, která i dnes tu a tam postává před směnárnami, aby ošidila méně pozorného člověka.
My tak nějak všichni spíše inklinujeme k tomu farizei, protože dodržujeme psaná i nepsaná pravidla, snažíme se žít v pravdě a nedělat to, co je proti zákonu. Jsme velmi často rychle hotovi s úsudkem o těch okolo nás. Dokonce jsme schopni se okamžitě ostře vymezit vůči oněm nepoctivým "celníkům", vekslákům, které občas potřebujeme, ale kterými v hloubi duše pohrdáme i dnes.
A tak nás čeká překvapení, neboť Písmo praví, že zatímco ten celník odešel z chrámu očištěn, ten farizej nikoliv. Lidská soudnost nechápe, je to proti jeho přirozenosti. Přece je jasné, kdo je ten "spravedlivější".
Bůh po nás nechce abychom farizejsky skládali účty má dáti - dal, dokonce velkoryse přehlíží naše pochybení. To, oč tu běží je daleko hlubší, jde o poctivost člověka k sobě samotnému, přiznání si vlastní nedokonalosti a uvědomění si chybějící pokory. To, že ten celník je nakonec Bohu bližší při svém přiznání si chyb než dokonalý farizej, který je lidsky bezchybný, ale s prázdnotou v duši.
Čtyřicet dní je dlouhá doba, v které je nám nabízena možnost se odebrat od sterilní dokonalosti farizeje k lidské nedokonalosti celníka, který si však dobře vědom svých prohřešků. Je to cesta lidským mozkem nepochopitelná, avšak jediná, která lidskou bytost posune dál.
