I když má název dnešního blogu jistý nádech erotického pelu, upozorňuji čtenáře dychtícího po tomto druhu čtiva, že bude následnými řádky zklamán. Jde o zcela běžnou činnost, spojenou s předvánočním časem.
I přes relativně pokročilý věk jsem stále přesvědčen, že dárky nosí Ježíšek. Přesto každoročně v adventním čase pociťuji nutnost mu v jeho činnosti pomáhat, což mimo jiné obnáší zúčastnit se výjezdů do zdivočelých krajin obchodních center.
Jelikož jsem byl a stále jsem životním souputníkem tří dospělých žen /z nichž dvě jsou dcery, klid/, dávno jsem pochopil, že Ježíškovi nijak neprospěji tím, že jim pod stromečkem spolu nadělíme zajímavou vědeckou publikaci, společenskou hru s nutností znát alespoň nějaká encyklopedická fakta, případně celoroční vstupenku do ZOO. Teprve prapodivně zabarvený hadřík v podobě svetru, halenky se správnou visačkou se jménem, které prostě normální chlap není schopen vyslovit, způsobí patřičné rozzáření u rozbalování dárků. Trefit se do střihu, zabarvení či velikosti je na úrovni terna v Lotynce.
Proto jsem každý rok vyhlašoval jednu sobotu jako obětní /tedy z mé strany/ a správně pojištěn vyjížděl do předem zvoleného nákupního megagigaterracentra, kde jsem promarnil několik hodin svého života.Jednu předmětnou cestu jsem pojal poněkud vědecky a přináším následující fakta.
Mé tři ženy se podobají malému včelímu roji. Zprvu se tak nějak drží spolu a vnikají do vykotlaných dutin butiků podél nákupního nástupiště, aby v každém promarnily několik zbytečných minut popolétáváním od jednoho věšáčku k druhému a stereotypními pohyby se přivolávaly k pomyslné blizně nějaké tkaniny, kterou zhodnotí znaleckým okem a posléze opět odletí jinam. Tato společná činnost jim vydrží zhruba 20-30 minut. Posléze dochází k jevu, které pracovně nazývám rozvolnění roje. Každá včela si začne vybírat své vlastní dutiny, kde ovšem - pro mne nepochopitelně - tráví daleko více času, než když byly souputnicemi.
V onom okamžiku došlo z mé strany k přerušení pozorovacího experimentu. Jako trubec /tedy pro činnost opylování zcela nepotřebný jedinec/, jsem se uchýlil do jediné z kaváren, v níž jsou schopni vytvořit poživatelný černý tér v podobě husté kávy. Dokonce jsem se začetl do volně ložené knížky, takže na nějakou dobu pro mne čas ztratil reálnou hodnotu. Když jsem s úlekem zjistil po dočtení oné zhruba 100 stránkové publikace, že uplynuly necelé dvě hodiny, začal jsem zoufale hledat své včelky s dojetím, že jsem již nepochybně dlouho hledán a postrádán. Zásadní omyl.
Po chvíli jsem zahlédl jednu ze svých dcer, kterak stále opyluje šatníky naprosto stejné veteše jako na začátku naší mise. Jediný rozdíl byl v tom, že pohyb křídel byl o cosi pomalejší, ale důkladnější, blizny byly zkoumány daleko podrobněji s pečlivostí hodinářského mistra. U druhé dcery to bylo - již málo překvapivě - naprosto stejné. Když jsem spatřil po zhruba patnáctiminutovém hledání i svou zákonnou choť, konající totožné pohyby jako dcery, vyjádřil jsem své pochybnosti, zda-li se nám podaří vzhledem k časové ztrátě dosáhnout v rozumném čase našeho domova. Podotkl jsem, že v uplynuvších třech a půl hodinách musel být terén dokonale prozkoumán a že tedy nic nebrání tomu, abychom utrhli tak říkajíc vybrané květy a vrátili se do úlu.
Existuje mimosmyslové vnímání. Pohledem - nikoli slůvkem - mi bylo sděleno cosi o mé inteligenci, o neschopnosti pojmout celý proces opylení v jeho celku a byl jsem - rovněž beze slov - poslán .. no víte kam. Jako řidič dodržující abstinenci za volantem jsem nemohl své pocity vyřešit společně s kamarádem Jackem Danielsem a proto jsem se opět uchýlil do svého asylu, kde kavárník, spatřiv můj výraz, donesl nové kafe ihned a bez ptaní.
Proces opylení skončil zhruba po 5 hodinách. Byl jsem nalezen svým včelstvem, které nejevilo - na rozdíl ode mne - absolutně žádné známky únavy. Roj - již naštěstí zcela kompletní - si objednal své latté se zákusky a jal se hodnotit kvalitu nalezených blizen. Ačkoli vládnu češtinou lehce nadprůměrně, byl jazyk včel pro mne zcela nesrozumitelný, takže jsem záhy zanechal snahy pochopit, o čem onen roj vlastně hučí.
V závěru mého experimentu jsem však zjistil jeden podstatný rozdíl od hmyzí populace. Trubec včela je po splnění jistého úkolu již vyhnán a slouží jako obránce a kanonenfutr při nájezdu jiného roje. Otec a manžel trubec je však po dopití latté hýčkán a mazlen. Důvodem je již přímočaré vystopování včelích cest do vybraných dutin, kde mě chápavá prodavačka s úsměvem zbaví části oběživa. Při cestě domů včely náhle usínají, hovor vázne a pouze trubec musí proháčkovat svůj samohyb mezi dalšími trubci, s nimiž sdílel předvánoční úděl.
Veselé vánoce.
