V dobách národního smutnění po Karlu Gottovi přišla zpráva o úmrtí vynikající herečky, ale především skvělé ženy paní Vlasty Chramostové.
Za svůj dlouhý věk dokázala mnohé. Byla vynikající herečkou - své nejslavnější angažmá měla ve Vinohradském divadle, kde ztvárnila třeba Marii Stuartovnu či Annu Kareninu. V roce 1965 obdržela titul zasloužilá umělkyně. Pamětníků jejich divadelních rolí už nebude mnoho, ale v televizi nám naštěstí její umění zachováno bylo v dnes již legendárním Spalovači mrtvol, kde spolu s Rudolfem Hrušínským excelovali.
Po nástupu normalizace byla ještě krátce v Krejčově divadle Za branou, aby po podpisu Charty 77 byla komunistickým režimem upozaděna a určena k všeobecnému zapomnění. Se svým druhým manželem Stanislavem Milotou se poté věnovala s dalšími umělci podobného osudu /namátkou Pavel Landovský, Vlasta Třešňák aj./ bytovému divadlu. Nenávistný režim ji připravil o dobu, kdy mohla zcela naplnit svou hereckou kariéru bohatými životními zkušenostmi a diváky obdařit svým uměním. Místo toho vyráběla doma lampy.
Po listopadu 1989 se stala členkou Národního divadla nicméně oněch chybějících dvacet let ji nepochybně připravilo o celou řadu rolí. Zcela právem obdržela z rukou presidenta státu Řád Tomáše G. Masaryka. Z veřejného života odešla v roce 2010.
Paní Vlasta Chramostová byla ženou, která si celý život stála za svým. S vědomím, že pokud neskloní hlavu, bude jí po ní mláceno tupým režimem, který nesnášel nonkonformitu a vlastní názor na pravdu a lež. I když jí muselo být jasné, jakou cenu za to - jako skvělá herečka - zaplatí, ani na okamžik neuhnula ze svého postoje k životu a k pravdě.
A to na rozdíl od přespočetných dalších, kteří pochopili a hlavu sklonili.
Čest její památce.
