...první odstavec je ten, že jsem začala usínat. Zas´ mě někdo něčím poslal tam. Tam na tu moji planetku, než jednou opět přistanu pevně na této nádherné Zemi.
Stál na rohu ulice. Postával tam s telefonem v ruce. Co kdyby zavolala.
Kšiltovka v přírodní pískové se švýcarským znakem, pod ní odrostlé vlasy. Šedavá mikina, ošoupané džíny. Urostlý čtyřicátník. Ne, to myslím nebyl Mat.
Potkal ji na internetovém servru, když sháněl vybavení svého domku.
Obchodní korespondence se brzy stočila k počasí. Ke vztahům, k oblíbeným místům.
Setkali se. Jejich osamění je velice sblížilo. Ale když zjistila, že někde v jiném bytě již pár let žije jeho žena s dětmi a s jiným, couvla.
„Nemohu. Nemohu si komplikovat život, který jsem si nedávno zjednodušila.“ Odmlčela se.
Cítila i trochu neznámý pocit, když stála proti němu.
Jakoby viděla záblesky okolo nich, když ji obejmul. Ne políbil, obejmul.
Věděl, že by ho v sobě nemohla přijmout. Ne takového, s tím jeho zvláštním způsobem života.
„Nechci, aby mě zítra někdo napadal, že jsem dnes byla s tebou.“
Netušil, že uvnitř má pro něho v sobě spousty slov.
A ten záblesk, měla pocit, že jsou na chvíli jen oni dva, že vše okolo zmizelo.
„ A proč? Protože mám velký dům? Moje obrazy? Náročné podnikání? Že moje manželství nemohlo být dosud rozvedeno?“
„Jak rozvedeno? Vždyť to je již roky, co spolu nežijete? Ty se rozvádíš?“
„ Ano. Já se roky rozvádím, tedy po včerejšku již vlastně jsem. To ti vadilo? “
„Někdy člověk neví, na co se má vlastně zeptat.“ Zvedla k němu oči, aby si v nich přečetl, že se mýlila.
„ Máš pravdu, mám strach z movitých. Vím, že nejsou všichni stejní, ale já mám ten strach. Ale je tu ten pocit.“
„Pocit? Tak trochu mě napínáš, nemyslíš? Mohla by si mě zkusit začít šetřit.“ Čekal.
„ Je mi s tebou moc dobře. Jsi jako magnet, jakoby si byl někdo, něco, co mi v životě chybí, chybělo.“ Opět ty záblesky.
Ách jo, to zas´ byla noc.
Budík se rozběsnil a ukončil můj sen.
To ten rozhovor. Včerejší rozhovor o lidských vztazích.
Nejvyšší stupeň vztahů mezi mužem a ženou. Ten, který se těžko podaří každému.
Ten, který patří spíše k okamžikům, kdy si uvědomíme, že si s tím druhým rozumíme, přitahujeme se a prožíváme současně nádherné chvilky jako odměnu za vzájemné porozumění.
Těžko se to popisuje.
Existuje na to jedno slovo, možná jich je více. A právé to je to včerejší slovo.
Nechce se mi ho použít, neboť není „moje“.
A je tak úžasné, že mi leželo celou noc v hlavě.
Nazvala bych to okamžiky prozáření, vzájemného prozáření.
Pocitu, že existujete s tím druhým občas na vteřinky šťastně někde mimo čas i prostor.
Že jste ho potkali.
Ale to asi nebude jen o jednom setkání...
