Pramen

ledově křišťálově divoký i klidný, plný síly, ten, co mi tak chybí .                                                    . .                                                                                                .                                                     .

Sníh mizí.

Sluníčko hlásí konec zimy.

Jaká byla zima, takové léto

bude.

A co jaro?

Svlékne nás z kabátů,

ze smutku,

únavy,

odstraní vrásky vzniklé hledáním

za tmavých zimních podvečerů.

Svlékne zemi ze sněhu,

z černajícího sněhu,

z tíhy

a země si zas´ oddechne.

Ledový sníh bude teple tát,

stékat z kopců.

Budu ho dlaněmi hladit.

Svými teplými paprsky

z mého těla

ozvěnu tvých řádků

hýčkat.

Změní se v křišťálově průzračné pramínky

vyvěrající v neviditelné skále

tam dole.

Jsem stále na své planetě,

tu mi nemůžeš brát.

Já však dokážu k tobě blíž,

když se s mojí hvězdou smíříš.

Tak klidné,

tak teplé,

tak čistě ledové,

pravdivé.

Nezmizí klidně a divoce,

probudí konečně

stříbrásky na louce.

Ve mně ukrytá síla

z neviditelného Daru

- průzračná slova tvých řádků.