Když žena ve středním věku partnersky osiří, otřepe se a po čase se začne rozhlížet po novém partnerovi. Z její přirozenosti sice nenápadně loví, ale většinou nebere jednoho za druhým (no, možná zpočátku, ale jen zpočátku!).
Muži to mají jinak.
Osiří a to ať rozchodem s partnerkou nebo životní ztrátou, ovdoví. Pak si takový pětačtyřicátník uvědomí, že v jeho…věku by taky mohl zůstat sám navždy a bere jednu příležitost na seznámení za druhou.
*
Možná staccato letních hormonálních změn, nevím. Stála jsem na zastávce autobusu a čekala spolu s ostatními na příjezd spoje.
Najednou zastavil ford, model kombi a: „Nejedete do Města? Mohl bych vás vzít.“
A autotaxikář začal odklízet ze sedačky spolujezdce svoje věci. „No, jedu. Ale až do druhého Města. Vy tam máte cestu?“
Jsem ve věku, že se nebojím jít sama do lesa, nepřipadá mi blbé vlézt cizímu muži do auta a nechat se někam odvézt. Mám přece odhad.
Byl horký den, já ztěžklé nohy, které čekaly na kafe a podnožku doma u okna s výhledem na vodní hladinu. Pootevřel dveře a já si přisedla. Interiér měl vcelku uklizený, čistý. Možná po předchozí stopařce, mne napadlo.
V autě sympaticky upovídaný autotaxikář. Toho pána jsem nikdy neviděla. „Nejste učitelka?“ Nevím, proč si od mého dětství všichni myslí, že bych měla být.
Začal mi vykládat jak pracuje jako řidič kamionu, převážně jezdí vnitro, jen občas zahraničí do sousedních zemí. Spousty let je vdovec a má dospělého syna. Má přítelkyni v jednom městě, ta je vdaná. Má přítelkyni v jiném městě, ta má ženatého milence. Takové double vztahy. Můj prostor se náhle začal okolo mne zužovat a čekala jsem již jen dotazy co na to já, kolik mám milenců a jak to vlastně se mnou je. A imaginární smyčku kolem krku.
Nestihl to. Nasadila jsem laťku pomáhající profese, přes kterou smyčku nešlo přehodit a dala mu empatické vyhodnocení, že nemá jednoduchou situaci. Tu i tu má daleko, doporučila jsem mu mít vztah nablízku a ne za každou 50-100km dojíždět, za jednou na sever za druhou na jih. A spíše jeden, přece jen v našem věku je to ztráta času, pokud hledá partnerku na soužití. Vedla jsem dlouhý profesionální monolog, odpočítávala kilometry a minuty.
„Ale to ony právě nechtějí.“ Ani se nedivím, napadla mne myšlenka, pokud jim vykládá to samé co právě mně. „Něco byste měl zasádně změnit, takhle si nevyberete. Bál jste se až příliš, že zůstanete do konce života sám.“
Pak mi nabídl, kde mne má v mém Městě vyložit, kam zajet. Chvílemi jsem si říkala, že sice mám odhad, ale stopem zásadně nejezdím. A co kdyby někde přibrzdil a začal se ke mně naklánět s tím, že mne by měl blízko. Tohle se moje děti nesmí dozvědět! Jsem si říkala. Nechala jsem se dovézt na úplně opačný konec města, než bydlím, ještě že mám lítačku. Vystoupila jsem a oddychla si. No, děvče, vůbec nepřemýšlíš.
A vysvětlení, které mi znělo v uších, aniž bych se ho ptala: „Víte, já jsem beran a ten potřebuje pořád nějaké vzrušení.“ Víte, já jsem střelec a ten je dobrodruh, ale to se ten pán nikdy nedoví…
