Nikdy a nikdy

...Matovi, Richardovi a oáze.                                                                                    . .                                                                                                                               .

Tolikrát jsem si přála

– pojď, sejdeme se.

A ty si to tak nikdy nechtěl.

Nikdy.

Moje cesta se stále ještě klikatí,

horké slunce pálí

a pro jeho jas nevidím ani

metr před sebe.

Už nechci.

Tvoji neviditelnou přítomnost pociťuji jako oázu v poušti, kdykoliv se plazím po rozpáleném písku pomalu vpřed. Ale nepatří jen mně, je to oáza.

Nevidím dál než metr před sebe. Ty máš tu chuť a sílu vidět.

A kdyby si se zeptal

–pojď, sejdeme se?

Řekla bych ne.

Nikdy.

Mohl by si se mi pak ztratit.

A já ještě nejsem tou,

která by před sebou samou dokázala stát.

Nezáleží na mě, záleží na všem.

Na všem a všech okolo.

Jj. Umím psát jen s touto hloubkou na sobě.

Nn. Jednou ta hloubka odletí, daleko a já budu vysoce nevážná.

Ale jen když to nevzdám.

Njn. A bude o to ještě někdo stát?