Když mi zhrudkovatí bešamel v kastrole na plotně, když jsem hnusná na všechny a oni mi to vrací, když mi nechutná kafe ani sklenka vína, když mám v peněžence vítr, když se ve mně třepe dušička a při tom všem stojím nad omáčkou a přesto stále míchám.
Vypínám plotýnku.
Přestávám míchat a jen tak si sním.
Snít v sedmnáct třicet by mě normálně nenechali, budou chtít večeři, ale já musím.
Jinak by se mi ještě zamotaly špagety.
Dávám si patnáct minut snění.
Stále mi leží v hlavě ten dům na pobřeží, již jsem se o něm zmiňovala.
Nechtěla jsem velký, ale vložil se do toho Mat.
Že prý, když budu mít zahradu s opicemi, koně ve stáji a cabrio, že musím uskladnit i krmení /pro opice, koně, lidi, pro auto prý hlavně/.
Auto je rovněž člen takovéto povedené rodiny...
Ale kam já si uskladním klavír, fotografie, ty nakoupené boty, kabelky, DVD ...?
Když si tak prohlížím skicu, co mi poslal, chladne mi zhrudkovatina čím dál víc.
Mám pocit, že velká zimní zahrada je na obyčejné obývání návštěvami, na relaxaci až příliš prostorná.
Původně mě napadlo, že by tam mohla být stáj s koňmi, popřípadě klícka pro opičky, domeček pro psa, pelíšek pro kočičku..., sbírka motýlů či muzeum automobilových součástek /Matova.../, bazén.
Ale pak, tedy spíše teď, nad skicou vidím v prosklené části domu něco jiného.
Zmenšila bych ji koupelnou a malým barem.
Sbírku motýlů bych tam nechala. Nebo raději ne, časem jeden nikdy neví...
Sbírka automobilových součástek, malá, u baru...
A pro koho a s kým to vše?
Konečně jsem potkala někoho. Někoho, kdo se mnou vydržel ty moje úlety.
To moje zavírání se sama pro sebe, tu moji planetu tak vzdálenou Zemi, někoho o kom jsem vlastně vůbec nesnila.
Přestala jsem již před mnoha roky věřit, že ještě existují muži, co vnímají ženu vedle sebe jako bytost na komunikaci téměř o všem i o společném mlčení.
Chtěla jsem někoho a on tu je s takovou samozřejmostí, že mu dovolím nosit mi snídani do postele, někdo, od koho dokáži přijímat malé dárky.
Někdo, kdo se za mnou ohlíží.
On se podívá, já zachytím jeho pohled a vím.
Vím, že...on ví, jak mi je, vím, že...je rád se mnou.
Zkrátka tu zimní zahradu vidím jako ložnici.
Ložnici s prosklenými zvenku neprůhlednými stěnami, které jsou zakryty žaluziemi a jemnými závěsy. Pro případ chladu a většího soukromí lze zakrýt prosklenou plochu zasunovacími dveřmi.
Ráno, když se probudím, otevřu žaluzie a slunce, den, ráno, všechno to může k nám.
Připadám si, jako bych spala venku v přírodě, ta ložnice má totiž tři prosklené stěny. Nádhera.
Venku je vítr a já vidím kolem točit se ve víru listí, lítá kolem nás.
Sněží a my máme ložnici zahalenou do neprůhledné vánice.
Prší a déšť nám stéká po stěnách , svítí slunce a my se ráno probouzíme na pláži. Je to dechberoucí.
Některé části stěn lze otevřít a – nechat se zasněžit, nechat listí poletovat kolem nás, dotknout se slunečních paprsků, vpustit mlhu možná i víly.
Dům obyčejných lidí, smířených a vyrovnaných.
Kam až jsme došli. Sami k sobě.
Dům splněných snů.
Především jeho snů. Ale já mám ty jeho sny ráda, protože on v nich mě chce mít a mně je velice přijemné mít tuto roli.
Pro jeho pohled, pro ty živly, kterým mohu být tak na blízku.
Závěsy lehce povlávají a on ještě spí.
Otočím se, přivřu oči a když je otevírám – cítím kávu, vůni pomerančů a jeho vůni, která je jakousi oblohou v naší ložnici a v ní se vznáší obláčky vůně kávy, obláčky vůně pomerančů, obláčky vůně bílého pečiva.
Ani nevím, jak je možné, že je tu. Že jsem ho potkala.
Když jsem s ním poprvé mluvila, byl to pracovní telefonát. Pak jsme vše řešili po mailech.
A jednou prostě byl tu.
Přivezl mi telefon, který jsem sháněla a kytici rudých růží.
Že prý vlčí máky nejsou momentálně k dostání.
Pan architekt,s úžasně obyčejnýma šedýma očima.
Žádné tintítko, pusa se mu ale nezastavila. Já lapala v duchu po dechu a nejen v duchu.
Moje rozpadající se manželství.
Mně utíkaly myšlenky různými směry, jen za muži rozhodně ne a najednou tu vedle mě kráčí jako magnet s nápady malého kluka, křehkou citlivou duší a plejádou exmilenek, které prý následovaly po rozpadu jeho manželství.
Znala jsem ho asi tři měsíce z mailů a telefonátů, než dorazil osobně.
Pozval mě na odpolední kávu, až tam jsem se trochu rozpovídala.
Byla jsem tehdy dost vyčerpaná, a tak jsem jeho přítomnost zpočátku přivítala spíše jako milé zpestření.
Ale to „zpočátku“ trvalo asi pět minut. Znala jsem ho dle jeho textů, psal mi osobní vzkazy Když jsme se asi po dvou hodinách rozcházeli,pocítila jsem jeho přítomnost jako milé pohlazení.
Políbil mi jakoby rozmarně s úsměvem ruku a já se na něho zahleděla tak, že jsem myslela, že se od něho nedokážu ani pohnout. Úsměv jsem ale nedokázala, spíše otázku v očích: Proč? Kde jsi se tu ksakru tak najednou objevil? ! Nedokážu tě přeci přitahovat. Nemám na to myšlenku ani sílu.
Ještě se lehce pousmál, zamával mi z těsné blízkosti a rozešli jsme se. Trvalo to pár nekonečných vteřin.
Druhý den odpoledne mi volal a já se klepala jak mladinká slečinka před první nápadníkem. Že prý se chce za mnou ještě jednou stavit, že mi chce ještě něco osobně a jestli může.
Můžu, můžu hned, můžu dlouho a hned tady... Mně proletěla hlavou reklama na lék povzbuzující mužskou..., no však víte...
Jenže já tohle teď vůbec nedokážu, nemůžu. Jsem si říkala.
Když jsme se sešli, nebylo co říct.
Byly to dva pohledy, které se střetly a nechtěly se pustit. Stejně jako jeho dlaň na mojí tváři, stejně jako jeho druhá dlaň, která si mne něžně přitáhla a naše rty, které se hledaly, jako rty patnáctiletých při prvním milování.
Po těch příšerných letech mylného manželství tady stál, ne stál, objímal mě člověk, muž, milenec, trosečník, který to nevzdal. Muž s neudolatelnou vnitřní silou,
A neobjímal mě jen fyzicky. Hladila mě jeho duše a moje ho chtěla trumfnout. Jemné barevné jiskření, vznášení, malování, psaní.
Ten dům je zvláštní na dálku, schází se v něm dva, co se našli. Jakoby měl nad sebou v mlhovině ukryté světlo, svit vycházejícího a zapadajícího slunce. A při tom všem nepůsobí výjimečně, tam na pobřeží, mezi ostatními.
Můžete tomu říkat Ráj, Rajská zahrada, Eden, realita a sny nebo dva v jednom.
Říkejte si, co chcete – mně vystydla omáčka!
Tak zas´někdy příště.
