Jedna vzpomínková /nechce se mi říkat „májová“/ . .
. . .
Před Vánocemi jsem byla u své manikérky, je spolehlivá, šikovná, má organizační talent a přitom se jí nemusím z ničeho zpovídat. Zkrátka umí.
Je to jedna ze tří služeb-oprav, úprav, rekonstrukcí a kamufláží, které si nechávám pravidelně na sobě vykonávat. O těch ostatních raději dnes pomlčím.
Manikúru mám ráda francouzskou, spíše bílou, ale občas se „zblázním“ do nějakých barevných pokusů…
Tyto „pokusy“ moje dcera okomentuje slovy: „A co na tom máš tak bláznivého, konečně jsi normální, mami!“
A už vidím jednu pusu do podkovy „...ách, jo!“.
A jde si sama kreativně upravit svoje náctileté nehty.
Pro mě žluté nehty v létě byly úlet, červené také, apod.
Tentokrát po dlouhé době „bílých“ jsem se rozhodla pro něco vánočního. Vybrala jsem pěkně třpytivou a manikérka nato: „No, a co k tomu za malůvku?“
Malůvku? Přece žádnou, to stačí, na mě je to ažaž, jsem jí sdělila.
Nakonec mě přesvědčila, abych alespoň nějakou změnu udělala, že prý jsou vánoce…
A tak mi k té “třpyťavé“ nakreslila ob jeden prst jemný motiv.
Když jsem si je prohlížela, upřímně jsem si pochvalovala, že mě k tomu dotlačila a povídám jí: „Podívejte, jsou to pán a paní, paní a pán, pán a paní....“
Moc mi nerozuměla, a tak jsem ty prsty dala k sobě. Jak jsem je měla ob jeden s motivem a bez, vznikly páry: malíček s a malíček bez, ...
A napadlo mě – tak je to i v životě.
Jsou vždy páry, dokonce i trojice, čtveřice...
Alespoň část nebo části života, někdo celý život, žijeme po párech.
Doplňujeme se a nemůžeme být jeden bez druhého. Stále někoho hledáme. Ale proč, proč vlastně?
Muži jsou nedokonalí bez žen, ženy jsou nedokonalé bez mužů, nemyslíte?
My jsme zdánlivě barevnější, oni zdánlivě nudnější.
Ale pro koho my chceme být barevnější, pro koho oni chtějí být zajímavější svojí důstojností a pevnou rukou, která nás uchopí, když padáme na kluzkém chodníku?
Komu chystáme sváteční svíčkovou a nové pantofle ke dveřím?
Kdo nás nejlépe pevně obejme, když jsme celé rozklepané z nějakého neúspěchu, chybného kroku či nečekané starosti?
Komu chceme ovazovat rány a na koho se chceme usmívat?
Muž a žena, žena a muž, a nebo chcete-li vy, kteří to cítíte jinak, muž a muž, žena a žena...
Aby to fungovalo, musí to chtít oba.
Ale chtít, jen chtít nestačí.
Když muž je ten vpředu a žena ta vzadu, když žena je ta vpředu a muž ten vzadu, když žena jde vedle muže a muž vedle ženy.
Co z toho vyplývá? Přece, že nezáleží na pořadí.
Ale na bájné příčině touhy mužů, touhy po jejich žebru... A je na nás, abychom ten nápor touhy zvládly.
Vždyť my jsme jejich žebro.
Starý zákon i zákon přírody.
