Mezi bouřemi, v období nabírání sil, v období odlivu a blížícího se velkého přílivu, mohu na své planety. Dokážu k nim a ony ke mně... . .
Moje každodenní první ranní a poslední večerní je tak trochu sobecká a patří k těm mým pravoúhlým životním způsobům.
Ta ranní je dříve než lidé z našeho „doktorského“ /bydleli a ordinovali tu kdysi lékaři, dobrých šedesát let nazpět/ domu jdou za prací a za nákupy.
Poránu mě bílá koule vítá mávajícím ocáskem tak silně, až se prohýbá celé štěněčí tělíčko a ocásek naráží na zvědavý čumec.
Venku jsme raz dva. Zpravidla se i obratem vracíme a mazlíme se více než matka s dítětem. Intenzivně ale krátce.
Náš malý Mikuláš mě donutil k opětovnému nastavení životního režimu, povinnosti a odpovědnosti.
Zabere mi docela dost času, ale postupně se to začíná, alespoň z hlediska časového, měnit v můj prospěch.
Ostatně není jen můj.
Noční procházky mě přiměly vidět oblohu.
Večery jsou již do vlažna a když zakloním hlavu, vidím alespoň na chvíli záblesk obrazů pro nás tam nahoře.
Než mne táhne jinam nebo omotá vodítko okolo stromu a sušáků na prádlo...
Jednou je to jasný měsíc a přes něho přeplouvající průhledné mraky, černo-šedo-bílý obraz.
Příště je měsíc větší a jsou vidět hvězdy a souhvězdí, jasná tmavá obloha a jasné měsíční světlo na potemnělých střechách , staré lípě, na dvorku, zaparkovaných autech, na zemi. Letící blikající letadla. Černo-bílo.
Jindy barevný obraz oblohy. Barevný, neuvěřitelně barevný. Okolo měsíce bílo, hnědavo, šedavo až fialovo, a dál tmavo.
Pohádkový pohled.
/Občas, to když uslyší velkého psa, mě stažený ocásek a přisátá ouška táhnou ke schodům.../
Téměř neskutečný jakoby počítačem „vymyšlený“ výjev.
O kterém já vím, že je skutečný. Jsou věci, které se nám zdají neskutečné a přesto existují.
Často nám připadá cosi neuskutečnitelné, co uskutečnitelným dokážeme udělat jen my sami.
Stejně jako v noci vidět barevnou oblohu. Když přijde náš čas.
A najednou těmi vteřinami až minutami, kdy mohu mít hlavu lehce zakloněnou a vidět, co jiní nevidí, mažu tíhu uplynulého dne.
Spadne ze mne, zůstane tam v té tmě.
Noc ji změní v přírodu, v živou energii.
Tu moji zdánlivě „mrtvou“.
Semele mé myšlenky a vytvoří z nich krásné svítání, jasnou oblohu, prstencovitý opar okolo lesa se slunečními paprsky, ne pro mne, pro ostatní. Nebo příjemný pocit na celý den pro někoho.
Z temného jasné. Od štěněčího k lidskému.
Od pravých úhlů a zažitých pravidel k ostrým a zdánlivě nemožným.
Co zítra, příště mohu ještě vidět?
S pocitem, že na zítřek se mám těšit, i když třeba jen na pár okamžiků, které mě pomáhají jít dál, si pravoúhle držím ranní a večerní.
Ty okamžiky, ta místa, ty světy se učím hledat a když už je najdu, neztratit cestu k nim.
A tak odcházím s vrčavkou domů odlehčena spát... Častěji však s malým vyplašencem ještě toužícím pouze po pravoúhlu.
