Projela jsem bílými jazyky, hradbami sněhu, bílou fujavicí, překročila jsem hranici současnosti. On si myslel, že to nedokážu.
Hm, ´se ale zmýlil.
Poslední dobou poněkolikáté, podruhé, potřetí.
Je to omylník, mylník nebo snad - milník?
Dojela jsem zpět, zaparkovala mého broučka na obvyklém místě pod naším národním stromem /jak symbolické, škoda, že není i stromem porozumění lidí/.
Přikryla bych ho teplou dekou, ale on je již takto zvyklý, bez...
Projela jsem tou fujavicí, kterou jsem se sem nechala tehda vědomě s mým „ano" přivést.
Vánice téměř stejná, tenkrát ale bylo jaro a já to viděla růžově jarně.
Slepá, raději neřeknu ani čím /bylo přece jaro.../.
Ještě nedávno jsem byla zaslepená, avšak jinak než prve.
Nyní je zima, fujavice a já jí projela, opět. Ale dnes jsem již řídila sama.
Je noc, ta, která mi dává vysvětlení a řešení.
Noc mi nebývá špatným rádcem.
Pohladí, když potřebuji. Je tou, co mi pomáhá otevřít mé zalepené, oslepené oči.
Noc mi našeptá, co mi nestihl den vysvětlit.
Noc je dobrá kámoška...
V noci se vracím zpět na cesty mých myšlenek, ať již vyslovených či nikoliv.
Krůček po krůčku.
Ne pro sebelitování a hledání okamžiků nepochopení od druhých, kde si nad sebou poplakat...
Poslední dobou jsem byla tak zavalena vlastními problémy a neměla vůbec sílu na to, abych vnímala své okolí.
To první nejdůležitější za uplynulý půlrok bylo mé nedávné poznání člověka, který si sám musel vydobýt opět své místo v životě.
Chcete-li na slunci. Hrábnout si až na dno.
Ale které dno je to nejhlubší a kolik jich máme?
Nechal mi nahlédnout tam k sobě a mě to přinutilo ty oči rozlepovat.
Měla jsem je tak zavřené, že jsem si myslela, že zůstanu slepá do konce života.
Bylo to již z pohodlí.
A to jsem ještě netušila, že mám opravdové přátele. Připadala jsem si tu dobu mezi fujavicemi, jen jako v davu.
To druhé důležité setkání bylo před pár dny s kamarádkou. Vyvolalo ve mně pocit vlastního provinění. Styděla jsem se sama před sebou a v duchu před ní.
Uvědomila jsem si, že v nouzi člověk pozná přítele a že nejsem asi tak špatný člověk, když mi je nabízena pomoc.
Nikdy jsem totiž po nikom nic závažného nechtěla, vždy jsem si vystačila.
A najednou to cítím.
Jsou tu dobré duše kolem nás.
I když je známe, vůbec si nevšímáme, že jsou tak opravdové. Až když je nám opravdu ouvej, sami nabídnou ruku, a pak si jich teprve všimneme.
Já to kdysi vždy v lidech hledala.
To něco, čím jsou vyjímeční, čím jsou zkrátka viditelní, i když nemusí vždy křičet do světa ani být na prvních stránkách.
Jen jsem to přestala hledat u sebe, a pak postupně u všech okolo.
Až teď to přišlo.
Ale co je důležitější, zahleděna do svého začarovaného kruhu, začali mi všichni splývat v jeden celistvý dav.
Oni si o to neřeknou. Ale jsou lidé nám blízcí, dobré duše kolem nás, kteří potřebují obejmout.
Sami dávají, nic neočekávají, ale hrozně moc potřebují. Dávat a obejmout.
Neuměla jsem dávat, uměla jsem spíše brát a nebo se rozdat.
Umění dávat je umění mé kamarádky.
Ona se nabídla a jen řekla: „Dnes já tobě, nic mi nebudeš dlužná. Jednou třeba ty mě. To je přece normální. Nic v tom nehledej."
Znám ji roky, ale uvědomila jsem si, že jsem si jí málo všímala.
A pak jsem uviděla tu její křehkou duši, tak silnou pomáhat, ale tak křehkou.
Na jedné straně mi znělo: „Křehká a silná." Na druhé straně jednoznačné: „Potřebuje obejmout."
