Mário Bihári: „Slepí se ve sportech omezovat nemusí“

Mário Bihári (1977), romský hudebník a sportovec původem ze Slovenska, v osmi letech oslepl, což do značné míry předznamenalo jeho další život. Jako malé dítě se tak ocitl na internátní škole pro nevidomé v Levoči, daleko od své rodiny. Navzdory handicapu se ale od dětství věnoval sportu. V roce 1991 a 1992 se stal mistrem Evropy v lehké atletice.

Mário BiháriLukáš Houdek

Dnes reprezentuje Českou republiku v goalballu, sportu speciálně určeném pro zrakově postižené. Mário Bihári hraje od dětství na klavír a na akordeon, muzikantské nadání pak rozvíjel na konzervatoři Jana Deyla. V kapele KOA byl stejně tak nepřehlédnutelnou osobností jako charismatická Zuzana Navarová. Publikum však dokáže oslovit i jako sólový muzikant nebo člen kapely Bachtale Apsa (v romštině Šťastné slzy).

Patřil sport mezi vaše koníčky, už když jste byl malý?
Jelikož jsem oslepl v osmi letech, ve sportu mě to zpočátku trochu omezovalo. Ale od dvanácti jsem se aktivně věnoval lehké atletice. Běhal jsem šedesátku, skákal do dálky, vrhal koulí a dokonce jsem dosáhl ve třinácti a čtrnácti letech řady úspěchů. Mezi juniory a dorostenci se konaly evropské sportovní hry, tehdy v Budapešti a taky ve Francii, a já jsem v některých disciplinách vyhrál. V deseti jsem se taky naučil hrát goalball, což je speciální míčová hra pro nevidomé. Hraje se s míčem, ve kterém jsou plíšky, takže když se s ním hází po zemi, zvoní. Hřiště je dlouhé osmnáct metrů a široké devět metrů. Devět metrů měří i brána, ve které jsou rozmístěni tři hráči z jednoho družstva. Ti se snaží chytit míč a dát gól protihráčům. Goalball hraju dodnes.

Jsou nějaké další sporty, které může nevidomý člověk provozovat?
Slepý člověk může dělat veškeré sporty včetně střelby, která je také mezi disciplínami na paralympiádě. Každý takový sport je ale pro nevidomé nějak upravený. Střílí se se speciální elektronickou puškou, kde podle zvuku, který puška vydává, poznáte, kam míříte. Můžu klidně lyžovat nebo hrát hokej, i když ten jsem ještě nezkusil. Vím, že se hraje i fotbal. Ten je ale myslím kombinovaný, kdy v bráně stojí člověk, který alespoň částečně vidí. I tady je míč ozvučený. Po stranách hřiště navíc stojí lidi, kteří jednotlivé hráče navigují, aby do sebe navzájem nevrazili, aby věděli, kde je brána a podobně. Fotbal se na paralympiádě hraje taky. Takže slepí lidé se nemusí ve sportu nějak omezovat. Plavou, lyžují, dělají slalom, běžkují, jezdí na tandemovém kole, dokonce skákají do výšky.

Jak to vypadá, když člověk, který nevidí, závodí v běhu?
Když jsem za žáky závodil v šedesátce, v polovině dráhy na mě vždy zavolali, že jsem právě uběhl třicet metrů. V cíli pak čekal další člověk, který na mě také volal. Když jsem soutěžil za dospělé, dostal jsem vlastního traséra, kterého jsem se držel za provázek. Museli jsme být naprosto technicky sehraní, abychom se navzájem v pohybu neomezovali. Podobně to je u běhu na dlouhé tratě.

Jako dítě jste navštěvoval speciální internátní školu pro nevidomé. Jaké to bylo, když jste se v osmi letech ocitl bez rodičů?
Bylo to pro mě těžké. Najednou jste prostě bez rodičů a daleko. Odjel jsem z Bratislavy na školu do Levoče, což je asi 350 kilometrů, takže jsem domů jezdil jen na prázdniny, na Vánoce a tak. Ale člověk, i dítě, si zvykne na všechno a trochu se otrká.

Oslepl jste až v 8 letech. Jak jste zvládal, že najednou nevidíte a spoustu věcí nemůžete dělat?
To, že nevidím, jsem silně vnímal jen zezačátku. Rodiče mi ale hodně pomohli a věnovali mi hodně lásky. I tak byl odchod do internátní školy jako hození do vody. Musel jsem se rychle naučit plavat. Na škole v Levoči pak nedělali mezi nevidomými a vidomými žádné rozdíly. Každý na tom byl stejně.

Co jste se ve škole v Levoči, na rozdíl od běžných základních škol, naučil?
Myslím, že jsme se učili to samé, co se vyučuje na jiných základních školách. Navíc jsme měli možná jedině ten goalball. Ve škole mě nejvíc bavil právě tělocvik.

Jste poměrně známým hudebníkem. Když jste byl ještě dítě, snil jste o tom, že se jednou budete hudbou živit?
Takhle jsem nad tím zpočátku nepřemýšlel. Než jsem oslepl, hrál jsem sice na klavír a později i na tahací harmoniku, ale o tom, že půjdu na konzervatoř, rozhodli moji rodiče, jelikož si mysleli, že je to pro mě to nejlepší. Po čase jsem si i já začal představovat, jak stojím na pódiu, jsem slavný a miliony fanoušků křičí. To ale bylo jen takové dětské snění.

Zdědil jste po někom hudební sklony?
Co vím, u nás v rodině není žádný hudebník. Rodinu z tátovy strany, kromě jeho sestry a bratra, ale neznám, i když je pravda, že Biháriovci jsou hudebnický rod.

Kdo vás v hudbě nejvíc ovlivnil?
Ona je to vždy taková evoluce. Když jsem byl malý, cvičení na nástroje mě víceméně nebavilo, což je normální u každého dítěte, které na hudbu není nějak geniální. Hudba mě začala pořádně bavit až tady v Praze na konervatoři, kde jsem měl hodně přísného profesora, kterého se každý bál. Včetně mě. Naučil mě ale mít rád právě to cvičení, ten dril, který je pro muzikanta důležitý. Když zemřel, přešel jsem k profesorovi, kterého si vážím dodnes. Je to vynikající harmonikář a muzikant. Později jsem začal hrát se Zuzkou Navarovou, Ivanem Gutiérezzem, Frantou Rabou a Camilem Callerem. Ti mě hodně ovlivnili. Zuzka pro mě byla velký vzor, stejně jako Franta a ostatní. Camila jsem si vždycky vážil a líbí se mi, jak umí hrát na bubny, že do nich netříská, ale opravdu na ně hraje. Pak třeba Ačo Slepčík, který mě postupně naučil hrát romskou hudbu. Nedokázal mi to vysvětlit teoreticky, ale rovnou mi to ukazoval. Takže mě vedl k tomu, abych si na princip přišel pomalu sám. Romská hudba má, stejně jako jiné druhy hudby, svůj vlastní řád.
Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Pokud ano, tak se omlouvám.

Vaše kapela Bachtale apsa hraje romskou hudbu. Je vám tenhle styl bližší, protože jste Rom, nebo je to jen náhoda?
To, že hraju romskou hudbu, náhoda určitě není. A to, že jsem Rom, taky není náhoda. Ale mám rád i jiné hudební styly. Písničky, které skládám, jsou inspirované romskou tradiční hudbou, takže tam občas frknu nějaký čardáš a romský text, ale ve skutečnosti je to už něco jiného.

Působíte jako člověk, kterého hned tak něco neodradí. Stal jste se mistrem Evropy v běhu, fotíte… Našli se někdy kolem vás lidi, kteří vám podobné aktivity rozmlouvali?
No, moje máma mi třeba říkala, abych nehrál tolik ten goalball a radši si dával pozor na prsty. Nebo když jsem fotil, objevili se takoví lidé, kteří si mysleli, že to dělám pro nějakou senzaci, a nechápali, proč to dělám doopravdy. A mně se jim to ani nechtělo vysvětlovat.

Máte dokonce stránku na Facebooku. Jak pracujete s počítačem?
Nevidomý člověk má počítač přizpůsobený, to znamená, že má hlasový výstup. Počítač mluví. Jiná možnost je, že je u klávesnice tzv. braillský řádek a to, co je vidět na obrazovce, se člověku objeví pod prsty v Braillově písmu.

Existuje něco, co byste rád dokázal, a o čem si lidé myslí, že nevidomý nesvede?
Chtěl bych dokázat, že nevidomý dokáže všechno to, co vidomí lidé. Vždy to ale záleží na konkrétním člověku. Pokud člověk ztratí zrak a bude jen sedět doma, brát důchod nebo chodit na pivo, je to jeho volba, kterou nemůže nikdo odsoudit. Ale já bych byl rád, kdyby se mi povedlo, aby lidé, kteří si nás přijdou poslechnout – ať už hraju s Frantou Rabou nebo Bachtale apsa – odcházeli spokojení. Aby jim naše hudba něco dala.

Romana Bartošová, Ladislava Šeflová, Kristýna Zezulová a František Kaňok
ZŠ Kladruby

www.romanovodori.cz