Osudový koktejl

Byl letní sobotní večer. Slunce pomalým tempem zapadalo za nazelenalé vrcholky Jizerských hor. Příprava na diskotéku v nedaleké vesnici byla v plném proudu, srdce mi nadšením silně bušilo, jako by se mi v hrudním koši proháněl rozbouřený elektrický vláček. Ale i přes to se mi svaly stahovaly napětím a nervozitou. Křeče jsem bez zájmu ignorovala. To jsem v tu chvíli neměla ani páru o tom, jak bude pro účastníky dnešní noc tragická. A pro mou kamarádku osudová.

Začátek probíhal téměř bez problémů, až na pár konfliktů – například mezi mladým chlapcem, jenž ohmatáváním obdivoval křivky bohužel zadané dívky, a rozzuřeným svalnatým kulturistou, na němž nebyla vidět ani špetka tuku, ani půlhodina prosezená u televize s pytlíkem bramborových chipsů. Naopak měl paže jako obrovské bochníky chleba. Je smutné dívat se na „ubožáky“, kterým ego dosáhne výše než vrcholu Eiffelovy věže i přesto, že se vzhledově řadí k úchylům, kteří ve mně vzbuzují odpor. Zábava začala ve chvíli, kdy se dva lidé houpavým krokem přemístili od neonem lemovaného baru na taneční parket obřích rozměrů. Jedna z osob mi byla velice povědomá. Tmavé, dlouhé, diamantově lesklé vlasy se jí plazily po ramenou a s každým točivým pohybem se zastavily o obličej. Nemýlila jsem se. Nina se na parketu hýbala a kroutila jako kobra v proutěném košíku. Ve společnosti byla velmi oblíbená. Holky ji ve všem obdivovaly, Kluci Nině téměř padali k nohám, aby jim dala šanci pozvat ji do kina. Obličej měla jemný, jen slabě se jí rýsovaly lícní kosti, oči mívala silně zvýrazněné černým kajalem. Zato její postava vypadala jako dvakrát přeložený vítr. Byla malinká, byť na vysokých podpatcích se lidem dívala vzpříma do očí. V tu chvíli mě napadlo, když už je parket skoro zaplněný a hudba nehraje jen pro sloupy a křesla, že bychom se mohli s partou mých spolužáků ze základní školy přidat do hloučku na pohled velmi aktivních teenagerů. Barevné lasery, které mě sekundu po sekundě oslňovaly, mi dovolily zavřít oči a topit se v úžasné euforii. Nevěděla jsem, zda spím či bdím, ale v té chvíli jsem se nemohla toho skvělého pocitu nabažit.

Vtom mě z polosnu vytrhlo hlasité plesknutí. Šlo z místa, kde tancovala Nina s kamarádkou. K mému překvapení už nebyla s kamarádkou, ale s neznámým klukem, který ji nejspíš vyzval k tanci. Napadlo mě, že to byl asi někdo z jejích přátel. Nebo spíš nepřátel, když mu vrazila facku, která by probudila i mrtvého. Naštvaně odešel. Ona se pousmála a mávla nad vším rukou. Bylo jí to jedno. V atmosféře bylo najednou cítit něco nepříjemného, co každého z nás krotilo. Opuštěná Nina po pár minutách odešla k baru pro svůj oblíbený drink. Chlapec k ní přišel znovu. Nejspíš ji prosil o slitování, ale ona bezohledně práskla skleničkou o stůl. Cuba Libre se v nádobě houpalo sem a tam, vypadalo to, jako by mělo každou chvíli přetéct. Nijak mě jejich konverzace nezaujala, nezajímala jsem se o to, jaké účty si spolu vyřizují. Jediné, co mě znepokojilo, byl chlapcův výraz ve tváři. Byl tak škodolibý, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. A znovu začaly křeče ve svalech. Kamarádi mě zvali na parket, ale já jsem bolestí ani nemohla vstát. I proto jsem opustila myšlenku na spor mezi Ninou a neznámým klukem. Zapadli jsme mezi poloopilé lidi. Všichni jsme měli skvělou náladu a já si pomyslela, že tohle bude moje nejlepší noc v životě. Dostavila se další dávka euforie, na které jsem byla doslova závislá. Tanec je zkrátka droga. Droga, které odolá málokdo. Jednou začneš a nechceš skončit. Tahle droga nikomu nikdy neublíží. Hlasivky jsem měla od věčného pokřikování v nelidském hluku vyřvané, v krku se mi dělalo sucho. Měla jsem pocit, jako bych běžela po poušti, kde nebylo ani živáčka, a dno mé láhve zelo prázdnotou. Fata morgana mě dohnala. Nenašla se ani kapka vody. Najednou jsem se probudila ze snění. Probral mě pád skleničky nedaleko mě. To se stávalo poměrně hodně často, že někomu omylem upadla sklenička s pitím. Ale po roztříštění střepů a dunivé ráně následoval křik děvčete. Začal se tvořit kruh. Šla jsem se podívat, co se stalo. To, co jsem uviděla, mě málem srazilo na kolena. Nina se svíjela v křečích na podlaze, klepala se a z úst jí tekly sliny. Oči měla protočené, jako by se jí zmocnil ďábel. Nikdo k ní nepřiběhl. Nikdo se ze samého šoku neodvážil zakřičet dvě slova „Zavolejte záchranku!“, která by jí mohla zachránit život. Ale dočkali jsme se. Poklekl k ní muž a začal ji uklidňovat. „To nic není, to bude dobré.“ Reagoval ale příliš optimisticky. Nebylo jí pomoci. Po příjezdu záchranné služby Nina umírá na zástavu srdce.

Čekali jsme před budovou. Každá minuta nám připadala, jako bychom tam stáli už hodiny. Bylo mi úzko. Člověk nedokáže unést pohled na umírajícího. Jako parta a blízcí přátelé jsme za Ninu drželi minutu ticha.

Toxikologické vyšetření kriminalistů ukázalo, že se jednalo o neznámou látku, která v jejím krevním oběhu kolovala. Uvědomili jsme si, že jí někdo něco musel přimíchat do pití. A mně prolétlo hlavou jediné. Ten kluk. Jeho škodolibý výraz ve tváři. Vše do sebe zapadá jako částečky puzzle.

Po dokonalém vrahovi nezůstalo ani stopy. Doslova se vypařil. Měl to dobře propracované. Nikdo se nikdy nedozví, kdo to vlastně udělal. Možná jsem to věděla jen já. Ale měla jsem strach něco vyzradit. Obvinit člověka, který možná ani nic neprovedl. Po vyšetření se všichni se zvláštním pocitem na duši začali vracet domů. Báli se, co je potká. Měli strach se k někomu přiblížit i přes dosavadní vzájemnou důvěru. Nikdo nevěděl, kdo to udělal. Pátrání bylo ukončeno. Nastalo hrobové ticho a dostavily se další křeče. Z nejistoty, že to v životě může potkat i mě. Že každý večer strávený na diskotéce může být mým posledním. Krutost lidí je neovlivnitelná.

Jsou dny, kdy se na Ninu vzpomíná dobře. A jsou také dny, kdy pod tíhou vzpomínky na ten smutný večer máme strach chodit do společnosti a důvěřovat lidem.

Příběh se zakládá na skutečné události.

Hana Klaciková
SUPŠ, Jablonec nad Nisou

www.romanovodori.cz

http://www.romanovodori.cz/clanky/osudovy-koktejl/