Ali Amiri: Dívali se na mě, jako bych zabíral místo

Ali Amiri je jednou z předních tváří české populární scény. Narodil se před třiceti lety v íránském Teheránu. Vystudoval plzeňskou Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, což předznamenalo jeho dnešní zaměstnání ve Fakultní nemocnici na Bulovce, kde se specializuje na kožní onemocnění. V roce 2005 se stal finalistou soutěže Česko hledá SuperStar. V současnosti vystupuje se skupinou Amirante a realizuje vlastní sólová vystoupení.

Ali AmiriLukáš Houdek

Proč jste se rozhodl studovat v zahraničí? A proč jste si vybral právě Českou republiku?
U nás je zvykem, že když chce chlap něco dokázat, musí odejít od rodičů. Můj otec takhle odešel, můj bratr taky, takže když mi bylo dvanáct třináct let, začal jsem plánovat. Věděl jsem, že až dokončím gymnázium, někam odejdu.
Česko byla náhoda. Hledal jsem mezi evropskými univerzitami, kde bych mohl studovat, a Karlova univerzita mi přišla velmi zajímavá tím, jak je stará.
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl v Čechách zůstat i po dokončení studií – byla důvodem rozjíždějící se pěvecká kariéra, nebo jste o tom uvažoval již dříve?
Určitě to hodně pomohlo, protože když jsem dokončil studium medicíny, chtěl jsem si udělat nějakou specializaci. Bylo na mně, jestli se rozhodnu zůstat a udělám si specializaci tady nebo někde v Evropě. A jelikož jsem byl už trošku známý, mohl jsem si vybrat, které místo chci a jak to chci. Takže to bylo jednoduché a zůstal jsem.
Vy jste se narodil v Íránu, ale pak jste s rodinou žili v Kuvajtu. Jak k tomu došlo? Ve které z těchto zemí jste chodil do školy?
Chodil jsem do školy v Kuvajtu, ale když mezi Íránem a Kuvajtem nastala válka, odstěhoval jsem se zpátky do Íránu. Tam jsem strávil čtyři roky,  pak jsem se zase vrátil do Kuvajtu a potom do Dubaje. Bylo to komplikované. Když jsem skončil gymnázium, odjel jsem do Čech.
Jak na vás působí Češi a v čem myslíte, že jsou jiní než Íránci?
Lidi jsou v Íránu vášnivější, trochu víc horkokrevní. To znamená, že se rychleji naštvou a mnohem víc se smějí. Milují cizince. Tím je tato země známá. Jsou třeba věci, které neuvidíte nikde jinde, než v Íránu. Stojíte ve frontě na lístek, a pokud jste cizinec, všichni vás pustí dopředu a nikomu to nevadí. Nikdo s tím prostě nemá problém, což je v České republice naopak. Všichni se na vás dívají, co tu děláte. Neříkám, že se takhle chová i mladá generace, ale u starší generace to tak je pořád. Aspoň já jsem to tak cítil, když jsem jel občas tramvají. Starší lidé se na mě dívali tak, jako bych tu zabíral místo. V Íránu je to pravý opak. Musíte ho navštívit, abyste to pochopili.
Írán je muslimskou zemí. Dodržujete vy sám nějaká náboženská pravidla?
Jsem člověk, který věří, že existuje nějaká zvláštní síla. Pro někoho to může být Bůh, pro někoho třeba Ježíš, pro někoho zase něco jiného. Nepatřím tedy mezi lidi, kteří si myslí, že vše se děje náhodně. Ale abych dodržoval nějaké zákony a pravidla, nějaké náboženství, to ne.
Jaké to mají z vašeho pohledu ženy v Íránu?
Ženy všude na světě bojují za svá práva, protože v minulosti si muži, kteří většinou působili v armádě, nastavili zákony a na ženy zapomněli. Ale dnes se za ženská práva bojuje i v Íránu. Ženy tam mají svobodu a dělají, co chtějí. Ale když chtějí jít dívky třeba do bazénu, mají jeden den, kdy chodí jen dívky. V jiný den chodí jen muži a v jiný chodí společně. Dívky v Íránu studují na univerzitě častěji než kluci. Pracují tam, kde chtějí – v supermarketu nebo ve špitále, prostě kdekoli. Práva mají, ale i nadále za ně bojují, což je správně. Takhle by to mělo být.
V muslimských zemích fungovalo odjakživa mnohoženství. Je v Íránu časté i dnes? Jak se na to díváte vy?
V Íránu, dá se říct, mnohoženství už neexistuje, protože když se člověk podívá na zákon, který ho upravuje, je velmi přísný. Pokud chce totiž muž druhou ženu, musí o tom manželka vědět, musí s tím souhlasit a musí podepsat, že s tím souhlasí. Muž k tomu navíc musí mít důvod, např. že svoji ženu sice miluje, ale ona nemůže mít děti, nebo že se zbláznila (smích). Ale pozor – má povinnost dávat oběma manželkám stejně. Takže když jedné koupí auto, druhé ho musí koupit taky. Jinak by mohl skončit u soudu. Na druhou stranu tu ale nenajdete muže, který by měl šest milenek, které pak otěhotní a stanou se z nich svobodné maminky. To je vážná věc. Ženy pak trpí, když jsou na to samy. Můžete se zeptat dívek, které mají děti a zůstaly svobodné. Pochopíte, jak je to pro ně těžké. V Íránu takové problémy nejsou tak časté.
Setkal jste se před tím, než jste se stal známým, s nějakou negativní reakcí lidí kvůli vašemu původu?
Čas od času ano. Občas se ke mně někdo nezachoval hezky, ale je to hodně individuální. Jednou v Plzni, to už bylo pár měsíců po SuperStar, jsme si s kamarádem vyšli ven a někdo začal na ulici vykřikovat moje jméno, takže jsem na něj zamával. Když ke mně ale přišel, začal mi nadávat. Řekl jsem tedy jeho kamarádům, ať ho odvedou domů, že už má dneska dost. On zaslechl, že jsem řekl „domů“, a zakřičel: „Domů? Já jsem tady doma! Doma tady nejsi ty!“ A začal znovu nadávat. Nakonec jsme se trošku poprali. (smích)
To jsou situace, ke kterým dochází v zemích, které byly nějaký čas uzavřené. Musíme pochopit, že to potřebuje čas a nakonec to bude pryč. Vaše generace chodí do školy s lidmi s jinou barvou pleti a zajímá se o jiné kultury. Dřív to takhle nebylo a to musíme pochopit. Je jasné, že za deset patnáct let to bude jinak.
Zpíval jste veřejně už před SuperStar? V Čechách nebo i doma v Íránu.
Zpívám celý život. Zpěv miluji. Vlastně zpívám od té doby, co jsem si začal uvědomovat sám sebe. O víkendech jsme si s bratrem hráli na zpěváky – do ruky jsme vzali cokoli, co vypadalo jako mikrofon, a na posteli jsme zpívali moderní písničky. A naše maminka hrála šílenou fanynku, tancovala a tak. V té době to tedy začalo. Později jsem hrál profesionálně basketbal a pořád jsem musel chodit pěšky – ze školy do klubu a zpátky. Tak jsem si po cestě většinou zpíval. Zjistil jsem, že mi zpěv dělá vnitřně dobře, a když na mě přitom ani nikdo nic neházel, ani mi za to nenadával, poznal jsem, že mám asi dobrý hlas. Když jsem tu pak začal studovat, zpíval jsem jednou za týden v restauraci. No, a potom přišla SuperStar, tak jsem se přihlásil.
Myslíte si, že vám ve vašem úspěchu v soutěži pomohl exotický vzhled?
V něčem určitě ano, ale v něčem ne. To, že jsem jiný, způsobilo, že hned, jak jsem se ukázal v televizi, mě lidé registrovali. Pamatuju si, že hned druhý den mě lidé na ulici zdravili. To se Čechů netýká, protože většinou vypadají stejně, takže v tom jsem měl plus. Problémem ale byla jazyková bariéra.
Jak váš pěvecký úspěch v Čechách vnímá vaše rodina? Jste doma v Íránu populární podobně jako v Česku?
Když jsem přijel domů a ukázal jsem tátovi moje cédéčko, podíval se na něj a řekl: „Jo, dobrý.“ A dal mi ho zpátky. Můj táta totiž vždycky chtěl, abych se stal lékařem. Hrál jsem pět let v divadle, činohru, a on se nikdy nepřišel podívat. Vždycky říkal, že chlap musí být lékař. Nikdy v tomto ohledu neprojevil podporu. Moje sestry byly ale samozřejmě nadšené, rozdávaly všude moje cédéčka a ukazovaly videa. Ale táta moc ne. A maminka k tomu vždycky poví: „Já věděla, že něco dokážeš.“ V Íránu jsem ale nikdy veřejně nezpíval, protože jsem tam žil jen pět let.
Myslíte si, že je výhodou to, že jste známý, když jednáte s pacienty?
Zezačátku jsem si myslel, že ne, ale dnes vidím, že to má svoje výhody. Na dveřích v nemocnici máme napsaná jména, takže když lidi přicházejí do ordinace, mají pocit, že toho člověka, který je bude ošetřovat, znají. Pacienti se na mě usmívají, povídáme si spolu, krásně mi v ordinaci zpívají a tak. Je to prostě takové přátelštější. V tomto ohledu to tedy strašně pomohlo.
Kdybyste někdy stál před rozhodnutím, že si budete muset vybrat mezi prací lékaře a zpěvem, čemu byste dal přednost?
Abyste zpíval, nemusíte být profesionální zpěvák. Já můžu být zpěvák i v tuhle chvíli – když budu chtít, zazpívám si. Je mi úplně jedno, jestli za to dostanu peníze, nebo mě někdo poslouchá jen tak.  Být lékařem je na celý život, je to nádherné povolání. Představte si, že některé práce, které jsou super, jsou časově omezené. Například modeling. To je taky krásná práce, ale jen na čas. U medicíny je to naopak – čím jste starší, tím je to hezčí.
Plánujete se do Íránu jednou vrátit?
Vyrůstal jsem v hluboké lásce ke svým rodičům a naopak. Nikdy se ke mně nechovali špatně a na to nezapomenu. Ať se stalo, co se stalo, vždy jsme společně večeřeli. I když jsme museli někdy čekat třeba do půl jedenácté, na tátu jsme počkali. Takhle jsme vychovaní. Čím jsem starší a čím starší jsou i moji rodiče, tím víc se mi stýská. Nechci, aby zůstali ve stáří sami a jednou mi někdo zavolal, že táta dostal infarkt. Natrvalo bych se odstěhovat zpět do Íránu asi ale nechtěl. Spíš bych chtěl být tak nějak napůl v Čechách a napůl tam.
Nikola Brzobohatá, Šárka Tycarová, Bára Šedivá a Šárka Stará
ZŠ Kladruby

Rozhovor v plném znění na www.romanovodori.cz