Dne 4. 10. 1226 zemřel františkánský mnich Sv. František z Assisi, který pečoval o opuštěná, nemocná a týraná zvířata. Proto se 4. 10. slaví jako Mezinárodní den zvířat.
Fakt nechápu, proč tak často a s přesvědčením lidé o někom opovržlivě říkají, že se chová jako zvíře, že někdo je svině, prase, že něco je bestiální. Vždyť to, co je označováno jako bestiální, zvířata vůbec nedělají.
Zvířata netýrají ani nezanedbávají svá mláďata, a pokud je výjimečně zabijí (aniž by jim působili zbytečnou bolest), anebo pokud je opustí, bývá to s cílem, aby silnější mláďata přežila, anebo proto, že jsou ve stresu v zajetí. Statisticky ve srovnání s počtem zvířat a lidí je těch zabitých nebo opuštěných zvířecích mláďat rozhodně méně než zabitých, utýraných a rodiči opuštěných dětí. Vždyť jen v České republice bylo během devíti let (od roku 2009, kdy MPSV zahájilo tzv. transformaci péče o ohrožené děti, do konce roku 2017) utýráno k smrti 69 dětí – průměrně 7 dětí ročně. V roce 2013 to bylo dokonce 13 dětí a v loňském roce bylo u nás zachyceno 1 544 týraných dětí – těch neodhalených případů bude ale bohužel několikanásobně víc (viz statistika MPSV- http://www.mpsv.cz/cs/7260).
Mnoho lidských dětí, a možná dokonce většina, by mohla těm zvířecím závidět. Zvířata své děti vychovávají láskyplně vlastním příkladem, učí je hrou, jsou k nim neuvěřitelně něžná a trpělivá a nepůsobí jim za trest bolest. Studiem života vlků bylo například zjištěno, že největší trest – mírné zatřepání s mládětem za kůži na krku – používají vlci jen tehdy, když se mládě příliš vzdálí od smečky, a tím ohrozí své bezpečí. Zvířata chrání své děti i za cenu vlastního života, ať již před predátorem, nebo při živelné pohromě. V médiích proběhlo těch zpráv dost. Třeba o kočce, která se opakovaně vracela do hořícího domu a celá popálená z něj vynášela svá mláďata. Anebo o čápici, která se snažila vynést svá mláďata z hořícího hnízda, ale protože to nedokázala, chránila je vlastním tělem a shořela s nimi.
Příběhy zvířat, která zcela nezištně adoptují opuštěná mláďata i jiného druhu, nebo toulavá fenka, která v odpadcích odhozené lidské novorozeně přinesla v tlamě před dveře nejbližšího domu, dokazují, že zvířata mají soucit i s cizím tvorem.
Zvířata neznásilňují své družky ani svá mláďata, ani se na nich nedopouštějí „domácího násilí“. Naopak, ke svým družkám a matkám svých dětí se chovají ochranitelsky a něžně. Každý, kdo má psa, ví, že pes (normální a nezkažený lidmi) fenu nikdy nenapadne. Není to pro lidské plémě k zamyšlení, jak je možné, že zvířata mají takový respekt k „něžnému“ pohlaví? A neměli by se lidé učit od zvířat a přestat jimi opovrhovat? Je mnoho zemí (Asie, Afrika), kde násilí na ženách je považováno za normu. A ve značné míře se vyskytuje i v zemích, kde je trestně stíháno.
Zvířata bývají velkorysá a nedopouštějí se genocidy – nezabíjejí své druhy. Pokud spolu bojují o samici nebo o území, silnější nezabije svého soka, pokud ten zaujme pozici poraženého nebo pokud se dá na útěk. Zvířata na rozdíl od lidí nezabíjejí ani nemučí nikoho jen tak pro radost.
A zvířecí přátelství - na rozdíl od mnoha lidských - jsou pevná a nezlomná.
Ryzí povahu zvířat si uvědomovali někteří lidé již před sta lety, viz níže báseň lorda Byrona (1788 – 1824) „Pes novofundlandský“.
A tak lidi, chovejme se jako zvířata, a bude na světě dobře…
Pes novofundlandský
Lord Byron
Když pyšný lidský syn se k zemi vrací,
v němž svět krom jména sotva něco ztrácí,
tu sochař v pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany.
Když dílo skončí, nápis je tam vryt,
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
Však chudák pes, v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému,
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro nebe prý nemá duše dar.
Zatímco člověk, hmyz ten, praví směle,
že jenom jemu patří nebe celé.
Ach, člověče, ty, jehož chvíle skosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho.
Ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden.
Vy, kdo ten prostý nápis uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, jakého jsem měl.
