Nyní pětiletá Karolínka je po úderech do hlavičky slepá, nevnímá, není schopná pohybu, několikrát denně má epileptické záchvaty. Nebýt neuvěřitelného selhání policie a sociální pracovnice OSPOD, mohla být holčička zdravým dítětem.
A v důsledku nepochopitelného selhání soudu i státního zastupitelství byla matka, která jí to způsobila, propuštěna z vazby a zproštěna obžaloby z důvodu procesní vady (zproštění z trestného činu týrání svěřené osoby, přičemž státní zástupce se proti zprošťujícímu výroku neodvolal).
Ale vraťme se na začátek. Karolínka se v dubnu 2013 narodila matce, která byla již v roce 2004 odsouzena k směšnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební lhůtou na dobu dvou let pro trestný čin ublížení na zdraví, kterého se dopustila v říjnu 2004 vůči své tehdy roční dceři Lucii tím, že přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně uchopením za trup a odhozením či prudkým posazením jí způsobila zlomeninu horního výběžku stehenní kosti, tzv. malého trochanteru, šikmou zlomeninu dolního raménka kosti sedací vpravo, zlomeninu dolního ramene kosti stydké vpravo a hematomy ve tvaru pruhu na hrudním koši a na zádech, což si vyžádalo hospitalizaci nezletilé po dobu 20 dnů. V nemocnici byla Lucinka velmi ustrašená, měla po sobě i další modřiny a oděrky, které matka nebyla schopná vysvětlit. Krátce před napadením Karolínky si tehdy již jedenáctiletá Lucie otci postěžovala, že matka bije nejen ji, ale i Karolínku a fackuje ji, když má vztek. Otec, který o Karolínku celodenně pečuje, nám další události popsal v e-mailu takto: „…Chodil jsem na OSPOD a říkal jsem jim, že matka Karolínce ublíží, oni u ní neudělali ani jednu kontrolu, čtyřikrát se přestěhovala, když mi starší dcera řekla, že maminka Karolínku fackuje, hned jsem to nahlásil, za měsíc a půl OSPOD vyslechl dceru, udělali o tom zápis, pak vyslechli matku a té se pouze zeptali, zda je všechno v pořádku, věděli, že má přítele, věděli, kde bydlí a já nevěděl nic, toho času mi dala Karolínku na 14 dní, přišli z OSPODU a řekli mi, že požádají soud o předběžné opatření, ale místo toho mi den potom nařídili vydat obě dcery matce, nemohl jsem nic dělat, Karolínka byla přidělena soudem matce, protože byla malá a kdybych ji nevydal dobrovolně, tak bych ji vydal za asistence PČR. Den po vydání se to stalo, matka mi volala a v telefonu jsem slyšel Karolínku silně plakat - nikdy jsem ji takhle plakat neslyšel, zavolal jsem na policii, vynadali mi, proč jsem dceru vydával, když nevím, kde matka bydlí, pak přijeli ke mě a ptali se, jestli tam mají přijet oni, nebo lékař, řekl jsem jim, aby tam šel lékař, na místo toho tam přijela hlídka, Karolínku nafotili, protože měla hematomy po obličeji a matce doporučili, aby vyhledala lékaře. Mě zavolali, že dcerka je v pořádku a má pouze malou modřinku pod okem, v té době měla Karolínka zlomený nos, v hlavičce dva subdurální hematomy, odumíral jí mozeček a upadala do bezvědomí, v tomhle stavu ji nechala policie dalších 12 hodin, policie volala ten večer i na OSPOD, ale paní z OSPODU jim řekla, že to pro pozdní hodinu nebude řešit. Mě druhý den zavolali z OSPODU, dali mi adresu matky a nařídili, ať jedu pro dceru a odvezu ji do nemocnice, když jsem pro Karolínku přijel, matka mi ji dala před dům se dvěma taškami věcí, že už ji nechce a ať si nechám obě dcery. Karolínka se pomalu pohybovala, jedno očičko měla zavřené a druhé otevřené, pod ním byl obrovský hematom, vzal jsem Karolínku, věci a šel k autu se slzami v očích. U auta jsem volal na kriminálku, ptali se, jak vypadá Karolínka, když jsem jim to popsal, tak mi řekli, ať tam nestojím jako blbec a volám sanitu. Zavolal jsem, Karolínka byla přijata na ÁRO s infausní diagnózou, nepočítali s tím, že přežije a říkalo mi to pět lékařů z ÁRA. Jezdil jsem za ní každý den a pak jsem v nemocnici přespával, protože Karolínka špatně reagovala na ženský hlas, po odpojení z přístrojů všichni lékaři říkali, že je to zázrak, ale nikdo neví, jak dlouho bude žít, může ji zabít cokoli, chřipka atd., vůbec si to nechci představovat, nevím, co potom bude… Můj život mi připadá jako Titanik, který se pomalu potápí, důležité je, že Karolínka žije, má odumřelou mozkovou kůru, nemá pravou horní polovinu lebky, je slepá a má silnou poúrazovou epilepsii, ale žije…“
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 42 T 13/2014 byla matka uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145/1,2c) tr. zák., kterého se dopustila tím, že opakovanými údery rukou do obličeje fyzicky napadla půlroční dceru Karolínu, čímž jí způsobila krvácení pod tvrdou mozkovou plenu, krevní výron v oblasti levé očnice a pohmoždění měkkých pokrývek lebních ve spánkové krajině, čímž vznikl těžký otok mozku a ložiska odumření mozkové tkáně z nedostatku kyslíku, což u nezletilé vedlo k závažnému poškození mozku, těžké psychomotorické retardaci, slepotě, nutnosti odebrání části lebky a každodenním epileptickým záchvatům, a byla za to odsouzena k trestu odnětí svobody v délce deseti let. Naproti tomu byla zproštěna obžaloby pro zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že zle nakládala s dcerou Karolínou a když nezletilá plakala, opakovaně ji tloukla do tváře a hlavy. Je nepochopitelné, že soud matku zprostil obžaloby z týrání, když starší dcera potvrzovala fackování několikaměsíční Karolínky, a když i poslední útok bylo možné posoudit jako týrání. Pokud soud dospěl k závěru, že týrání Karolínky nebylo prokázáno, měl tuto kvalifikaci jen vypustit. Zprošťujícím výrokem zprostil soud obžalovanou i z trestného činu ublížení na zdraví, protože šlo o tzv. jednočinný souběh, tj. posouzení jednoho skutku jako více trestných činů. Tuto chybu mohl napravit státní zástupce odvoláním, ale neodvolal se. Zato se odvolala matka. Vrchní soud v Praze jejímu odvolání vyhověl, z důvodu uvedené procesní vady trestní stíhání dne 21. 11. 2014 zastavil a propustil ji z vazby. Protože se neodvolal státní zástupce, není možné podle současné právní úpravy změnit rozsudek v neprospěch obžalovaného ani prostřednictvím mimořádného opravného prostředku - dovoláním nebo stížností pro porušení zákona. Jestliže se tedy státní zástupce neodvolá, tak jako v tomto případě, mají oběti trestných činů smůlu. Nebyla by na místě novela, která by umožnila podobná evidentní selhání státních zástupců a soudců mohla napravit? Pokusím se v tomto smyslu obrátit na poslance.
