Když vojáci šikanují velitele, to už je skoro jako když pán pokouše psa. Mnohem zajímavější zprávou však byly výkřiky, které kolem toho zazněly na internetu. Snad to už máme nějak v genech – jsme zřejmě jediný národ na světě, který využívá každé příležitosti, aby krmil sám sebe legendou, že jeho armáda je neschopná a zbabělá, a ještě z toho dělá něco jako veselý rys národní povahy.
Přesně to bylo slyšet i teď. Třeba: Bože, nedej, ať je válka, s tímhle materiálem se do toho jít nedá. Nebo: Nedivte se, česká armáda nikdy neubránila vlastní zemi. Anebo intelektuálsky: Czech Army Shit Forever!
Když se to všechno smetlo na jednu hromadu, člověk se dozvěděl, že česká armáda nikdy bojovat nebude, že je to jen spolek kašparů, lemplů a vyžírků.
Já jsem však nedávno viděl jinou armádu. Během tří týdnů jsem zažil české vojáky v Kosovu a Afghánistánu. Byli suverénní, sebevědomí a své věci očividně rozuměli. Profesionálové. V Kosovu neměli nejmenší komplex z francouzských parašutistů, s nimiž sdílejí tábor. A – což je důležitější – nedali jim žádný důvod, aby na ně koukali spatra. V Afghánistánu mi velitel české speciální jednotky řekl o Britech, po jejichž boku už půl roku v pravém smyslu slova válčí na jihu země: „Cítíte, že z nás mají respekt. Jsme pro ně ochránci. Moji kluci jich tam spoustu zachránili. Došli pro ně, když je Taliban mydlil.“
Zřejmě máme dvě armády.
Jednu, kterou jsem měl možnost vídávat od začátku 90. let na zahraničních misích, a druhou, kterou máme ve svých hlavách. Uniforma na ní zplihle plandá, a když se otočí, má švejkovskou tvář. A taky ustrašenou.
Vzpomínám na výmluvnou epizodu. Když začalo tažení do Iráku, popisovala česká média, jak české vojáky v Kuvajtu vystrašila raketa. Nikde jsem tehdy v amerických a britských médiích nenarazil na jediný popis toho, jak se letící rakety báli Američané či Britové. Bylo to nepodstatné. Přikrčí se každý, ale jede se dál. Pro Čechy jsou však rozklepaná kolena jejich vojáků zřejmě tak typická, že si to musí zdůraznit.
Přímo se v tom vyžíváme. Možná jako vlastní alibi v sobě nosíme a přiživujeme falešnou pověst o armádě, která nás vždy nechá na holičkách, přestože rozhodnutí nebojovat vydávají civilisté. Nevadí, v pokroucených dějinách nacházíme zdůvodnění laxního přístupu k vlastní obraně.
Jsme zvláštní národ, který se neidentifikuje se svou armádou. Zatímco venku mají tu svou v přijatelné úctě a záznam o službě patří k významným bodům životopisu, Češi považují za nejvhodnější postoj k armádě despekt.
Trochu to chápu. V 80. letech, když jsem byl na vojně v Prostějově, jsme si lámali hlavu, jak bychom obstáli proti našim protějškům, kteří také nosili červené barety. Občas byli k zahlédnutí ve filmech. Měli jsme pocit, že by nás zhasli jediným fouknutím. V roce 1990 jsem se dočetl, že skupina z mého útvaru vyjela na soutěž průzkumných hlídek do Itálie, kde byly všechny speciální jednotky zemí NATO. Naši je všechny porazili.
Ale něco mi pořád našeptává, že tak dobří přece nemůžeme být. Vždyť jsme Češi.
