O tom, kterak ze mě blog na idnes.cz udělal pravičáka. Málem.

Je slizčí vodník nebo Paroubek? Jsou poučnější Prostonárodní písně a říkadla nebo Žhavé výstřely? A je zločinnější zášť k chudým či k bohatým?

Jednoho dne jsem se rozhodl, že to těm pravičákům nandám. Chtěl jsem vstoupit na jejich výsostné území, tam, kde se cítí nejlépe, kde jsou doma, kde si notují, a trochu si z nich vystřelit. Stát se blogerem na idnes.cz a jejím vlastním jazykem demaskovat nesnášenlivost a omezenost české lidové pravice.

Nejprve jsem nastudoval její rétoriku a slovník. Blogy na idnes.cz pro mě byly úplné studnice poznání. Připadal jsem si chvílemi jako Karel Jaromír Erben, když v 19. století putoval českým venkovem. Také jsem naslouchal starým bajkám, strašidelným příběhům, folklorním popěvkům a pomalu si svazoval svou Kytici. Jen místo umrlců se tu na panny ve svatební košili sápou komunisté. Hlavy neviňátek neseká mstivý vodník, ale ještě slizčí Jiří Paroubek. A rodiče zde neděsí Polednice, nýbrž ďábelský David Rath.

Zaslepen mladickou nerozvážností jsem si myslel, že postačí zparodovat několik pravicových báchorek, sarkasticky nadsadit některá antikomunistická říkadla a jejich směšnost se vyjeví sama.

Jak jsem se mýlil! Nejen, že pravicový folklor je v prostém lidu zakořeněn natolik, že moje parodie antikomunismu a antiparoubkismu jsou k nerozeznání od blogů myšlených smrtelně vážně. Dokonce, i když jsem schválně přitlačil na pilu a vyslovil nahlas tajné přání mnoha zapálených pravičáků o atentátu na sociálně-demokratického führera, vysloužil jsem si jen za titulek dosti vysokou karmu. Část místní lidově-demokratická pravice se už asi tak radikalizovala, že ztratila smysl pro sebeironii. Co to znamená? Co znamená, když se setře hranice mezi věcí samou a posměšným napodobením této věci? Jako by Američané šli do bitvy v Iráku s Machrem Harleyem místo Ramba…

Ale to by nebylo nejhorší. Při psaní se naplno ukázalo kouzlo pravičáckých zaklínadel. Tak dlouho jsem je opisoval, až mě ovládly také. Jak jsem tak parodoval nenávist k Paroubkovi úplně jsem fyzicky cítil, jak mě pohlcuje taky. Při karikování odporu ke všem chudým a nemocným se mi náhle vyjevovala zločinnost mé levicové víry v sociální stát a solidaritu se slabými. Tak silné bylo volání pravicových Sirén!

Naštěstí jsem včas obdržel výplatní pásku a shlédl v televizi dobře naloženého Mirka Topolánka. Uf, ale bylo to o fous!!!