"Ale tati, rozumíš nějaký ten infarktíček, autonehodička, nebo ráno zakopneš v koupelně o tu hromadu ponožek vedle koše na prádlo, spadneš a řinkneš se hlavou o záchodovou mísu a..........."
"Tati, když už se ti blíží ty padesáté narozeniny, nepřemýšlel jsi o tom, že si dáš všechno do pořádku?"
"Jako myslíš, že bych měl uklidit garáž a ponožky a trenýrky konečně házet do koše na prádlo a ne vedle něj?"
"No....... to taky tati. Nechápu proč, když už máš ty ponožky v ruce, tak nezvedneš to víko a nehodíš je dovnitř..."
"Ale vždyť to dělám.................."
" Neděláš, pak mi přijde na návštěvu kamarádka a vidí přes koš na prádlo přehozené tvoje obrovské kostkované trencle. Ale já spíš myslela, jestli jsi nepřemýšlel o tom, že by jsi sepsal závěť?"
"Ježiš závěť? Dyť je mně teprve za čtrnáct dní padesát. To je ještě brzo ne??
"Ale tati rozumíš.......... nějaký ten infarktíček, autonehodička, nebo ráno zakopneš v koupelně o tu hromadu ponožek vedle koše na prádlo, spadneš a řinkneš se hlavou o záchodovou mísu a..........."
Hergot.......... to teda ne, já chci ještě chvilku žít s pocitem, že je to navždycky, že jsme nesmrtelný, věčně zdravý, nezničitelný Superman, kterého nikdy nedostanou.
Chci ještě mrhat krásnými jasnými rány i tichými večery. Donekonečna bych ještě chtěl odkládat přečtení všech knížek, co bych ještě chtěl přečíst. Chtěl bych ještě pár desítek let skvostně živočišně prokrastinovat a být nezodpovědný jako čerstvý puberťák.
Chtěl bych ještě dlouho věřit, že cesta nikde nekončí, že jen na daleké křižovatce najdu další cestu, která mě povede dál. Chtěl bych věřit tomu, že mě ještě čeká objevování mnoha neobjevených míst, lidí a časů.
Chtěl bych ještě věřit tomu, že mám před sebou ještě jednu a to tu větší půlku života, že to, že jsem občas unavený, je jen krátké oddychnutí před dalším kolem.
Chtěl bych............................................
Hergot, je dvanáct, musím si dát prášek na štítnou žlázu. Postavím se ztuhle na svoje chatrná kolena, protáhnu bolavá záda a odpajdám do koupelny, kde mám schované prášky. Zahledím se na sebe do zrcadla. Jsem strašně šedivej, kůži mám teď v zimě popelavě šedou a hubu plnou počínajících vrásek.
Ale vevnitř..................... vevnitř jsem přeci pořád ještě mladej chlap.
Ne, ne! Žádnou závěť psát nebudu. Zato si budu ještě pár dalších let dopřávat pocitu, že jsem tady navěky.
P.S. Proč jsou ty ženy tak nesnesitelně zodpovědné?
Je to snad proto, že musí žít s námi muži??
