Když sedíte v Chorvatsku na molu jen tak v plavkách a vypadáte jako tlustej Němec kousek od Drážďan, nenechají na Vás krajani nit suchou.
" Hele Maruš, koukni se na toho strašně tlustýho a bílýho chlapa, co sedí vedle nás na molu v tom debilním kloboučku. To je na sto procent skopčák někde vod Drážďan." Zahlaholil asi tři metry za mnou na bílém plastovém lehátku svalnatý potetovaný krajan ke svojí ženě a tlemil se na mě jak pražský pinkl na zahraničního hosta, kterému plivl pět minut před tím do "šniclu s vařenýma erteplama."
Ledabyle jsem dál šplouchal svou tlustou bílou nohou v mořské pěně, dělal že nerozumím ani slovo a zvědavě pozoroval malého kraba, co vždycky trošku vykouknul ze svojí díry na bělostném chorvatském šutráku a pak zase zbaběle zalezl do díry.
Bylo mi jasné, že tím myslí mě, protože jinej tlustej chlap v debilním kloboučku na molu neseděl.
Mimochodem ten klobouček není debilní, je to poctivý pánský slamáček vyrobený pro anglickou firmu Tesco a prodávaný i v Uherském Hradišti. Jen je mi prostě trošku malý. Mám totiž dost velkou hlavu.
Svého času jsem vyvolal rozruch ve výstrojním skladu Československé lidové armády, když jsem kdysi rukoval na vojnu a výstrojní skladník Šmahlík se snažil najít mi vojenskou lodičku.
"Ty vole Honzo, to by mohl být on." Zahlaholil výstrojní skladník Šmahlík na asistujícího písaře Tomigu, který byl na ten slavný den, kdy do kasáren nedaleko Šamorína nastoupil nový povolávací ročník bažantů, určen jako posila do výstrojního skladu.
Bylo jaro roku 1989 a ve výstrojním skladu se už dlouhé roky tradovala historka, že až nastoupí nováček, na kterého nebude ve skladě dostatečně velká čepice, bolševik půjde od válu a zruší se povinná vojenská služba.
"Ále houby, ten má tak maximálně dvaašedesátku." Zahlaholil Tomiga a zamžoural přes své tlusté brýle z hromady žluto hnědých pyžam.
"No to přidej kamaráde, to není hlava ale medicinbal." Ušklíbl se Šmahlík a podal mi lodičku o velikosti dvaašedesát.
"Zkus to mladej."
Narval jsem si lodičku na čerstvě vystříhanou palici, ta však udělal jen plop a vyjela nahoru na vlasy, kde trůnila jak šlehačka na hromadě pomačkaných jahod.
"To je mi strašně malé chlapi, potřebuju větší kousek." Zaprotestoval jsem.
"Ty vole, to není možné Sváťo, to je snad fakt on, zavolej na rotu, ať se přijdou kluci podívat. Máš tady doufám tu jednu zapomenuto čtyřiašedesátku, co se na ní nahoře prášilo?"
"Jo mám, ale vsadím se, že ta mu bude malá taky." Začínaly skladníkovi Šmahlíkovi svítit očička.
Rozletěly se dveře a do skladu napochodovala delegace mazáků z roty i s dozorčím.
"To je on?" Ukazovali na mě prstem a típali cigára o naleštěnou špičku vojenské kanady v regálu.
"Jo ty vole, dvaašedesátku měl na hlavě jak pupínek na zapařený zadnici, hledám čtyřiašedesátku."
"Hele mladej, jestli jsi nás jenom navnadil a ta čtyřiašedesátka ti bude dobrá, tak máš u mě vojnu jako řemen. Ušikanujeme tě k smrti. "Prohlásil obr zvaný Čigi a výhružně na mě ukázal prstem.
"Když už jsi nás takhle podráždill!"
Konečně se našla zaprášená čtyřiašedesátka. Šmahlík ji trochu omlátil o koleno a podal mi ji s pobaveným úsměvem.
"Ty vole, dám kilo na to, že mu to bude. Prohlásil Čigi.
Povzdychl jsem si smutně, protože tahle zbytečná pozornost mě vůbec netěšila a ušikanovanej k smrti jsem teda taky nechtěl být a odhodlaně jsem natáhl lodičku na palici.
Chvilku to vypadalo, že lodička zůstane na svém místě, ale pak pomalu vyjela po takřka holé hlavě nahoru a zůstala nahoře trůnit jak třešnička na dortu.
"Hurááááá, rozlehlo se hromově skladem.
"Jebem ti Husáka aj všetkých poondiatých komunistou!!!!!" Řval Slovák Laco.
"Do roka je po nich! Dneska nemusíš vole dělat rajóny. Smál se Čigi a přátelský mě poplácal po zádech, až mi málem přerazil páteř.
"A co s tou lodičkou." Žmoulal jsem příliš malou čepici v ruce rozpačitě.
"Udělej si tam vzadu rozparek vole!" Poradil mi dobrosrdečně další mazák a odkráčeli svorně ven ze skladu, zapít někam dozadu do autoparku tu fantastickou zprávu.
Ze vzpomínek mě vytrhlo drobné šimrání na levé noze . Krab si právě dodal odvahu a jemně ochutnával mojí bílou nohu.
"Kolik si myslíš, že ten německej špekoun asi váží?" Ozvalo se za mnou z lehátka
"Tak minimálně sto padesát kilo!" Ohodnotila mě Maruš znalecky. Okamžitě mi došlo, že celou dobu, co jsem se ponořil do vzpomínek, mě ti dva krajani hodnotí jako půlku prasete.
Pomalu jsem vstal, oprášil štěrk z plavek a nasadil nazouváky a vydal se zpátky na deku.
""Tož, "Auf vídrsééén" krajani a nespalte si ty vaše nafrněné držky!"" Pozdravil jsem oba zkoprnělé spolurekranty a odkráčel se vztyčenou hlavou středem...........................
A to kdyby jste ještě věděli, že nebýt mě, tak jezdíte eště dneska furt tak maximálně na Mácháč, nebo do NDR a na Hradě sedí soudruh Filip, to byste teprve čuměli vy jelita!!!!
