"Hele a nebudeme tam trapný, nebudeme tam nejstarší?" S obavou se mě manželka ptala ještě, když jsem parkoval u kulturáku." No Vladěnko, spíš, aby to nebylo naopak
Já když byl malej kluk, tak první koncert na kterým jsem byl, byli Olympici. Ona už je totiž poslouchala moje máma a táta a na tom "Čaji" co se seznámili, ploužili docela jistě na nějaký jejich pomalý flák. Takže Olympici, tak nějak stáli i u mýho zrození, teda minimálně početí určitě. Takže když já byl, asi v osmi letech na jejich koncertě, vlastně to už tehdy byli legendy a klasici. No a tyhle legendy včera večer hrály v Uherském Hradišti.
"Davide, večer jdeme na ten Olympic, tak v půl sedmé odjezd." Zahlásila manželka v předvečer státního svátku.
Tak jsem dorazil domů, zhltnul rohlík s paštikou( doktore promiň, já vím, že jste říkal, že nemám žrát nic tučného) a vydal se rozhlídnout po skříni, jestli mám nějaké rockerské hadry? No nemám no!
Naštěstí jsem aspoň vyškrábl nějaké to černé tričko s lebkou, a nahodil nejodranější džíny a sportovní bundičku. Manželka dokonce někde vyhrábla koženou bundu do pasu, co ji nosila asi v pětadvaceti.
Ona totiž ta moje ženská oblíkne skoro všechno, co nosila v pětadvaceti. Což je sice vůči mně a ostatnímu světu děsně nespravedlivý, ale na druhou stranu se na to furt hezky kouká.
"Hele a nebudeme tam trapný, nebudeme tam nejstarší?" S obavou se mě manželka ptala ještě , když jsem parkoval u kulturáku.
" No Vladěnko, spíš, aby to nebylo naopak. Víš, že Olympici byli dědkové už když jsme my byli v pubertě. Kolik sakra vlastně tomu Petrovi Jandovi je?" Dumal jsem, než jsme přišli ke kulturáku.
No hned u šaten nám bylo jasný, že nejstarší tady teda rozhodně nebudeme. Je fakt, že někteří dědečkové a babičky zabloudili do sálu i s vnoučky, ale jinak bylo věkové rozpětí tak od padesáti do sedmdesátí pěti. A o svůj vohoz jsem se taky nemusel obávat. Tolik flanelových košil, flísových mikin a svetrů do véčka už jsem dlouho neviděl. Samozřejmě, že se sem tam blýskly i nějaké ty oblýskané manžestráky barvy shnilého listí.
"Kde sedíme." Zeptal jsem se ženy.
"Druhá řada, sedadlo patnáct a šestnáct."Odpověděla žena.
S hrůzou jsem zjistil, že to je asi dva a půl metru od obrovské reprobedny, která vypadala jak legendární střední tank T- 34 .
"No tě pic, proč jsi to nekoupila někam víc dozadu, tady nám to asi protrhne ušní bubínky." Brblal jsem na ženu, jak jsem propadl té dědkovské atmosféře okolo.
"Prosím tě, co zase máš? Vždyť se rozhlídni, když to neublíží těm dědečkům a babičkám, tak ty, na zdejší poměry mladý kluk, to snad taky vládneš ne?" Usadila mne žena.
" No jo jim už to nevadí, protože jsou už hluší." Odtušil jsem popuzeně.
Kapela vtrhla na pódium. No tak dobře nevtrhla, ale vkráčela, ale zato energicky.
"Ten Janda je hrozně malej." Zašeptala mi žena.
"PSSSST" zasyčela na nás důchodkyně s uhranutým pohledem z řady za námi.
A pak to chlapi rozjeli. Z pódia se na nás sápal i po těch letech pořád parádní rock. Profesor Janda vyučoval na své elektrické kytary a skvěle zpíval. Basák Milan ve svých černých botkách se stříbrnými cvočky basoval jako o život. Skvělý bubeník, no a klávesák Valenta a jeho věčné opičky. Ty unavené ustarané obličeje kolem nás, začínaly praskat nadšením a idiotskými úsměvy od ucha k uchu.
Seriózní šedovlasý zástupce ředitele Okresní správy sociálního zabezpečení shodil šedivý svetr do "V" a pod nim vykouklo černé tričko s přetrženými řetězy a nápisem System is Death. Babka vedle nás odložila francouzskou hůl do uličky a vrtěla na židli zadnicí, jak míchačka na beton. Staré fláky střídaly novější písničky z posledního alba z loňského roku.
Přesto nebyl Petr Janda s atmosférou spokojen.
"Je to nějaký leklý lidi a zpívejte trochu." Prohlásil a hleděl přímo na mě.
No jo tlusťoch ve druhý řadě hned u bedny, ten musel být vidět i přes světla reflektorů!
"Hýbej se trochu a zpívej." Drcla do mě manželka se kterou to šilo jako, kdyby měla kopřivku.
"Já zpívám, ale ty novější neznám." bránil jsem se.
A tak přišla Želva, Kufr, při Jasné zprávě už zpíval celý sál a lidi se zvednutýma rukama nad hlavou klátili do rytmu jak mátohy. Sedmdesáti pětiletý dědeček podlehl natolik atmosféře, že rozžehl nad hlavou zapalovač. Naštěstí ho típnul bdělý hasič i když děda nechtěl pochopit, že tohle už se dneska prostě nesmí. Zástupce ředitele Okresní správy vyskočil při "Já já já jenom já" na židličku a vystřihnul parádní stínové kytarové sólo, při ploužáku Slzy tvý mámy se postarší páry objímaly a oči obklíčené vějířky vrásek jim zářily do tmy jak diamanty z korunovačních klenotů a při "pomaláči" Dávno se strhla ve třetí řadě divoká líbačka.
Petr Janda byl konečně spokojen, po dvou hodinách skvělé muziky, byli diváci připraveni rockově zdemolovat sál, ženy byly vzrušené a muži odhodili důstojnost a ve stoje křepčili v uličkách mezi poválenými židlemi. A pak přišel konečně vrchol večera na pódiu kapela vařila drsný Kanagom a ze třetí řady konečně přilítly dámské kalhotky.
Sice byly stahovací, tělové barvy a velikosti 3XL, ale to nevadí, i to se počítá!!! .
I já rozvibroval svá kolena, postižená artrózou a přesto, že jsem už nemohl zpívat, alespoň jsem statečně skřehotal do rytmu. Sál byl jako kotel nabitý emocemi, nadšením a energií a Petr Janda to dirigoval z pódia jako zkušený, trošku starší čaroděj.
Díky Kluci, bylo to fakt báječný. Lidi se ohromně bavili a měli se rádi. Je jasný, že dneska se ještě nepůjde spát. Že se po dlouhých letech zase zajde někam do baru na drink, že i šedesátníci budou o půlnoci doma lovit někde vzadu v šuplíku třicet let schovanýho jointa a spotřeba modrý Viagry dneska v tomhle okresním městě zlomí světový rekord.
A Petře Jando, chlape, Vy jste prostě i v těch sedmdesáti pořád Bůh z mého dětství, Díky moc.
P.S. Je ráno, já pořád neslyším na levý ucho, v hlavě mi hučí jak v piliňáku a pořád ještě nemluvím, jen skřehotám, ale stálo to rozhodně za to!
