A tak Pepa Octávinku vždy jen v neděli, v pěkném počasí, něžně vysvlékl z plachty, pečlivě naleštil krásný modrý lak, vypulíroval chrómy a černým krémem na boty nablýskal pneumatiky, které před tím pečlivě dofoukl ruční pumpou.
"Babičko, ten pan prodavač byl takový kulatý. Vypadal jak mýdlová bublinka!" prohlásil asi pětiletý špunt při odchodu z našeho olomouckého Gruntu.
To mě rozesmálo . Představa, jak se jako mýdlová bublinka vznáším nad prodejním pultem je docela zábavná. Děti prostě vidí věci trošku jinak.
A jak jsem se tak zamyslel, tak se mi najednou vybavil "Pepa Bublina."
Pepa Bublina byl seriózní pán v letech, který kdysi asi v roce 1976 bydlel ve stejném dvoře činžovních domů, jako já s mámou tátou a malým bráškou.On se teda jmenoval ve skutečnosti Josef Bublovský, ale pro nás kluky syčáky, to byl vždycky Pepa Bublina, protože měl krásně klenuté břicho, velké kulaté brejle a hlavu holou jako koleno.
Pepa Bublina měl manželku, byt v prvním patře s balkónem orientovaným na jižní stranu a hlavně směrem k parkovišti. To parkoviště je důležitou součástí mého příběhu, protože na parkovišti Pepa Bublina parkoval svou krásnou modrou Škodu Octavii zabalenou do auto plachty a tu jsme mu my, malí smradi, strašně záviděli.
Pepa byl na Octávinku háklivej jako ras. Zásadně s ní nikdy nikam nejezdil a pečlivě za záclonou hlídal, abychom se mi kluci k autíčku ani nepřiblížili, natož tak se kolem šmrncli na kolobrndách , nebo kolu zvaném Hurvajz s tlustými pneumatikami.
To bychom mu také mohli odřít lak. To teda ne!!!
A tak Pepa Octávinku vždy jen v neděli, v pěkném počasí, něžně vysvlékl z plachty, pečlivě naleštil krásný modrý lak, vypulíroval chrómy a černým krémem na boty nablýskal pneumatiky, které před tím pečlivě dofoukl ruční pumpou.
A pak si sedl na balkóně do křesílka jen tak v pruhovaných trenýrkách, vyvalil pupík a kochal se nádhernou modrou Octávinkou lesknoucí se na slunci.
A my malí kluci ho šmírovali z blízkého keře za mateřskou školkou.
Pokud jsem se někdy snad jen pokusili k autíčku přiblížit, Pepa okamžitě vyskočil z křesílka a křičel na celou ulici:
" Jděte mi od toho auta vy parchanti, oderete mi lak!!! A hrozil na nás tlustým ukazováčkem.
Ovšem byly také dny naší pomsty, kdy jsme se pod rouškou smrákajícího se dne, tajně kolem zdí činžáku připlížili k autíčku zabalenému do plachty, stáhli trenýrky a pečlivě a s chutí mu počůrali některou ze čtyřech pečlivě nakrémovaných pneumatik.
To pak Pepa Bublina vybíhal rozběsněný na balkón a křičel do padajícího soumraku :" To jste pionýři vy smradi? Co to děláte , dyť mně zrezne kastle!"
Na což mu z pravidla nejstarší z nás Zdenda Fifejz , hoch z katolické rodiny, ministrant v kostele a jedničkář odpovídal:
Na pionýry ti sere bílej tesák Pepku!" A my zdrhali zpátky do křoví, kde pečlivě uschování před hněvem a zrakem Pepy Bubliny jsme přes silnici pokřikovali naší oblíbenou říkačku:
"Pepa Bublinka.......... má malého šulinka! Pepa Bublinka, má............."
Což nebohého pana Bublovského vždycky tak rozčílilo, že přelézal zábradlí na balkónu, hotov skočit z prvního patra dolů na parkoviště zatnout nám tipec.Vždy ho naštěstí drapla za kalhoty jeho milá žena , přispěchavši z útrob bytu a vtáhla ho zpátky do obýváku, nadávaje mu, ať nedělá partajím ostudu a tyjátr.
No vidíte a uplynulo jen pár let a už je ze mě taky dědek Bublina .
Život je prostě spravedlivý a všechno nám jednou vrátí.
