Co za blázna taky nakupuje v sedm ráno v obchodňáku? Snad jen chmaták, který potřebuje čmajznout dvoje rozpustné kafe, punčocháče a mléčnou čokoládu. Anebo zoufalci,co frčí na slevových akcích a zrovna jim chybí dvacet kilo cukru.
Nebe bylo to ráno jako z olova. A kousky toho olověného nebe pomalu odkapávaly dolů na zem, na smutný zachumlaný postavy, které se ploužily po tom nejnarvanějším asfaltovým parkovišti ve městě.
Zaparkoval jsem svoji káru na poslední volný flek, vylovil z bundy minci a vrazil ji do tlamy olezlého, drátěného, nákupního košíku v plastový boudičce. Stál tam poslední, prázdný jak cirkusácká klec, když lev zařve naposledy a pak vydechne svou divokou duši do chřtánu pekla. Šedivé nebe začínalo tát mnohem rychleji a proud studených kapek se zrychloval.
Co za magora taky nakupuje v sedm ráno v obchodňáku? Snad jen chmaták, který potřebuje čmajznout dvoje rozpustné kafe, punčocháče a mléčnou čokoládu, které večer vrazí do ruky té smutné tlusté, opuštěné sousedce od naproti, aby se s ním ve slabé chvilce večer trochu pošmajchlovala.
A pak taky asi dvě stě bláznů, co se dočetlo v letáku, že mají dneska ve slevě podvlíkačky, teplý trika, šály z Bangladéše a dětský sněhule. No a samozřejmě já, hladovej pitomec, co se doma tváří, že se zdravě stravuje a každé ráno si zalepí pajšl pytlíčkem instantní ovesné kaše, aby manželka viděla, že maká usilovně na tom, aby se dožil padesátky.
Samozřejmě, že ta trocha kaše Vám spíš zalepí zuby než žaludek a po cestě do práce si musíte koupit dvacet deka pařížáčku a dva rohlíčky, abyste do oběda nepadl hlady. Takže rychle pro svačinu.
Nahážu nákup do vozíčku a tradá ke kase. Lovci podvlíkaček už udělali slušnou frontu a já toho mám dneska taky dost naloženo. Znáte to, ženský neuměj nakupovat. Vždycky koupí věci, který byste měl jíst, a ne ty, co Vám opravdu chutnají. Ony ženy mají vůbec dost jasnou představu o tom jakej byste měl být. Jenomže, kdo Vás teď předělá, kdo Vás teď na prahu padesátky přetaví, kdo Vás pošle na správnou cestu? Možná ještě tak infarkt, nebo mrtvice, ale vlastní žena?
Ušklíbnu se, rozhlídnu kolem sebe a nenápadně vozíkem drcnu do dědka přede mnou, který snad u toho pásu před kasou usnul. Vztekle se na mě obrátí, ochoten mě seřvat jak malýho smrada. Přimhouřím jen oči do zlých,úzkých škvírek a hodím po něm pohled, který mu na dvě minuty zastaví kardiostimulátor. Chvatně se obrátí zpátky a skládá zboží na pás. Hele, je mi jasný , že tuhle "laskavost" mi za pár let někdo vrátí i s úroky! Taky budu za chvíli dědek.
Babka v řadě za mnou co má ve vozíku asi patery sněhule a desatery šály začíná brblat. Asi nám to chlapům moc dlouho trvá a na Šlágru dneska určitě po ránu hraje nějaká fantastická šramlová partička. Zřejmě hrají Rolling Stones na dvě elektronický samohrajky a foukací harmoniku.
Jsem na řadě. Láduju na pás obsah svýho košíku a taky zápasím s igelitkou.
Kruci, proč tady nemají nějakou šikovnou dorostenku, co by nám starším pánům ty igelitky rozlepovala a chystala k použití? Už je nervózní i ta bába za kasou i ta za mnou. Já totiž chci mít nákup v těch igelitkách pěkně naskládaný. Tvrdý a těžký dolů, měkký a křehký nahoru.
Nesnáším, když vytáhnete doma rohlíky, zmačkaný od plechovek s pivem, že vypadají placatý, jak vložky s křidélky. Babka v řadě za mnou zavrací oči. Platím cash a hledám drobný. Fronta za mnou začíná protestovat. Pomalej dědek přede mnou byl proti mně vlastně docela svižník. Dávno už asi vyjíždí se Škodulí někde z parkoviště. Začínám být prudce ve stresu. Ještě podávám prodavačce nalezenou dvoukorunu.........
Za mnou se ozve jedovaté:
" Pane Vy jste hrozně pomalej, trochu se hejbejte!" Hážu zbytek nákupu do vozíčku a zbaběle mizím ven z marketu. Sakra, musím s tím něco dělat, chce to trochu trénovat!
Přivezu nákup do práce a beru si na půl dne volno. Vyskládám igelitky, všechno na stůl, mačkám stopky a skládám zpátky. Pomalý! Znovu a ještě znovu! A znovu, dokud to nedám rychleji, než si účetní spraví podprsenku a zkontroluje makeup. Kolegové se na mě dívají jako na naprostého magora. Po třech hodinách tréningu je jasný, že průšvih jsou ty igelitky. Ty způsobují, že zásadně zachrápu na startu a už to nedoběhnu. Musím si je přinést z domu už rozlepený. Jinak budu zase zdržovat.
Sakra, kdybych aspoň nebyl tak soutěživej!
Další den trénuji znovu, ve čtvrtek je v obchodňáku zase akce a já půjdu zase ráno schválně nakupovat. Tentokrát jim to všem natřu, to budou zírat. Král ranních nákupů se dostaví v plné formě. Co král? Legenda!
O tomhle naskládání nákupu se budou mezi pokladními u cigárka v šatně vyprávět příběhy! Předpokládám, že jako záhadný nakupující dostanu nějakou drsnou přezdívku. Třeba: "Ranní přízrak," nebo "Igelitkový démon." Už slyším ty fámy:
"Holky včera tu byl zase, měl to naskládaný dřív, než jsem to stačila namarkovat." Zasním se.
Ve čtvrtek jsem na místě. Všechno je, jak má být, parkoviště je narvaný. Dneska je v akci elktrovercajk a elektricky vyhřívaný deky. Jo a cukr krystal, to bude šrumec! Beru vozejk a kontroluji tři rozlepený igelitky v kapsách. Jsou tam! To bude dneska koncert, mám natrénováno!
Nakupuji raději víc, než míň. Věřím si. Fronta u kasy je předpisová. Pomalu se posunuji ke kase . Dneska se zrodí světový rekord v naskládání nákupu do tašek. Jsem na řadě, jdu na to.
Nakloním se ke stařence za mnou. Zakřením se důvěrně a utrousím přes pysk:
"Odstartuj mi to krásko, prosím!" Vyděšené oči krátkozrace zamrkají.
"Co prosím? Co jste říkal mladý muži?" Zeptá se ostýchavě. Koutkem oka zahlídnu, jak pokladní nahodí otráven ksicht číslo šest.
"No prostě řekněte start, babičko!" Nenechám se otrávit.
"Start!" Vyhrkne vyděšená důchodkyně a polkne.
Jdu na to! Začíná koncert, vyskládávám zboží, tlačím ho k pokladně. Ta dobrá žena za kasou absolutně nestíhá, hrnu to všechno na ni. Dělám to takřka poslepu. Na vozík se ani nedívám. Po slepu v něm lovím, zatímco mé oči nekompromisně nespouštím z pásu a pokladny. Kasa pípá, je toho sakra velká hromada. Koutkem oka jen zahlídnu jak bábrle za mnou zírá s otevřenými ústy.
Ta z toho bude žít do smrti, jakou viděla parádu. Světový rekord v nakupování, legenda se rodí právě teď. Pás je plnej. Namáčknu se na kasu a protáhnu vozík za kasu. Teď začíná skládání do igelitek. Je to koncert, pokladní začíná těžce oddychovat. Zboží jí beru přímo z pod rukou, do užaslého ticha se ozývá jen načítání kódů. Ta dobrá "Žena za pultem" má mohutně orosené čelo. "Pchááá," jsem drtič!
Igelitky jsou totálně narvané, zboží nádherně rozsortýrováno a naskládáno. Tvrdý, těžký dospod, měkký nahoru. Na pásu zůstává ležet poslední věc. "Sakra, já kupoval tu elelektricky vyhřívanou dečku???"
Vytahuji peněženku a jdu platit.Pokladní na mě tiše zírá, tohle ještě neviděla. V tom se za mnou ozve vystrašený hlásek:
"Pane, haló pane! Mladý pane, vy jste mi ukradl i můj nákup!" Nechápavě se otáčím na starou paní.
"Co prosím?"
Nesměle se na mě usměje jako na blázna: "No naskládal jste si na pás i můj nákup a pak ho naházel do těch Vašich igelitek, nejste náhodou blázen?"
Pokladní se začne řehtat a s ní i zbytek řady. To bolí, splasknu jako vyfouknutá igelitka a v očích se mi objeví smutné šílenství. Takže zase zdržuji. Svět se mi zhroutil a to jsem si myslel, že jsem fakt dobrej, že jsem vlastně ten nejlepší...................
Stará paní, patrně obměkčena mým zoufalým výrazem a nekonečným smutkem v mých zkalených, modrých očích ke mně přistoupí a pohladí mě svou vrásčitou dlaní po hřbetu ruky. Usměje se na mě a pak na prodavačku a pak směrem k ní prohodí:
"Pojďte paní, pomůžeme mu s tím chudákovi, on je asi ve stresu. Nakupování není přece práce pro mladého, nezkušeného mládence!" A tak se jen nechám odstrčit a sleduji jak ty dvě dámy přeskládají můj nákup a oddělí ho od nákupu staré paní. Jako v mrákotách zaplatím a odcházím ke svému vozu. Z šedého nebe na mě po týdnu vykukuje drzé sluníčko a rozpustile mi lišácky svými pichlavými paprsky přejíždí po čele.
Snad bude příště líp!
