Odjel jsem z domu jako oblíbený domácí miláček mojí ženy, vzorný táta a milý společník. Za pouhé dva dny a jen jednu noc se však změnilo vše. Domů jsem se vrátil jako obtížné monstrum.
Tahle služební cesta na veletrh do Frankfurtu nad Mohanem mi změnila život. Vlastně mě do ní uvrtala moje žena. Ta dobrá duše usoudila, že si od těch kachliček van a hajzlíků, co prodávám, potřebuji trochu odpočinout.
A kde jinde si odpočine majitel koupelnového studia, než na největším veletrhu hajzlíků, umyvadel a baterií v Německu ve Frankfurtu. Byl jsem pozván jedním svým dodavatelem a tak komfort zaručen. Odjíždí se ve čtvrtek z Brna v osm a vše zajištěno. Tak jsem si jen marně povzdechl, sbalil tašku s kartáčkem na zuby, nějaké léky na vysoký tlak, dětský pudr na zadnici zdemolovanou osmi sty kilometry v dodávce, pyžamo a náhradní trencle a vzhůru za dobrodružstvím.
D1 byla toho rána obzvláště děsivá. Své zuby jsem málem spolkl už někde u Devíti Křížů. Ovšem usilovně se samozřejmě pracuje na její rekonstrukci, Za celou cestu až na Rozvadov jsme viděli dokonce celé dva chlapy s lopatou a jeden bagr. Všichni tři stavbaři dřeli jak Bulhaři!
Zábava v dodávce byla ovšem veselá. To víte, bylo pivo, slivovice, víno a já, čtyři kolegové a tři kolegyně na palubě, tak jsem celou cestu provtipkovali v dobrém rozmaru.
Humor nám poněkud zkazilo poznání, že stará německá dálnice je mnohem rovnější a méně drncavá, než zcela nové úseky po rekonstrukci na D1. Kde asi udělali soudruzi z českého ministerstva dopravy chybu, když náš kilometr dálnice stojí mnohem víc, než německý kilometr dálnice? Taky těch stavbařů jsme na německé dálnici viděli poněkud víc. Třeba na jednom místě čtyři obrovské jeřáby, deset bagrů a dvacet náklaďáků, to byl panečku frkot.
A pak jsem dorazili do cíle a já se dozvěděl s kým strávím společnou noc. Přidělen mi byl pan Luboš. Hned poté co jsme si potykali (Když už spolu spíme haha) mi s líbezným úsměvem oznámil, že trošičku chrápe. Ale prý jen slabě, manželka dokonce ani prý v noci nemlaská. Takže pohoda.
"Luboši, ty jsi mi lhal!"
Ta noc byla nejhorší nocí mého života. Že já vůl jsem se neopil lehkým německým pivem a neusnul dřív než můj spolunocležník.
Už když jsem lezl ze sprchového koutu v koupelně, doléhal z pokoje přes zavřené dveře brutální zvuk srovnatelný pouze s akcelerací motorové pily Husquarna. Vyděšeně jsem zalehl do postele na druhém konci pokoje, zakryl hlavu polštářem a otočil se ke zdi. Luboš právě "Řezal" další kus imaginárního lesa. Asi dvě hodiny jsem se snažil myslet na vlast, na manželku, na oříškovou čokoládu a pokoušel se usnout. Nešlo to.
Problém byl, že jsem sice dokázal otupět a zvykl si na frekvenci kolegova chrápání, ale v okamžiku kdy už jsem i přes ten rachot zavíral oči, se kolega převrátil na druhý bok a změnil nejen frekvenci, ale i hlasitost chrapotu. V 0.30 přidal k chrápání vzdychání, mlaskání a dušení se.
V 1.30 jsem rezignovaně odešel do koupelny, vyrobil si z toaleťáku dvě obrovské ucpávky do uší a zoufale se vrátil do postele.
Nepomohlo to, bohatýr se převalil na záda a chrápání nabralo intenzitu startujícího Migu. Zoufalstvím jsem začal bušit hlavou do zdi. Bylo to zcela zbytečné a stejně to nebylo slyšet.
V 2.30 začal kolega navíc k chrapotu velmi hlasitě mluvit ze spaní. Podle asi patnácti minutového monologu jsem pochopil, že právě ve snu absolvuje rozhovor v tallk show Adély Banášové. Zřejmě se spolu velmi dobře bavili, chvílemi se ze spaní rozverné hlasitě smál a házel jeden vtip za druhým. Já se ovšem nesmál, zákeřně jsem dumal, na jak dlouho mě Němci zavřou, když ho udusím polštářem.
Rozhovor s Adélou byl ukončen, další chrápací symfonií. Tentokrát na pravém boku otočen ke mně funěl při chrápání jako parní lokomotiva. Nejen, že jsem nespal, ale ještě jsem si musel všemi silami všech svých končetin držet peřinu, která při každém Lubošově výdechu nadskočila asi třicet centimetrů nad moje nebohé tělo. Byla mi tedy dost zima.
Musím uznat, že ten chlap musí mít plíce jako měchy. Mám sice sto dvacet kilo, ale ten uragán vycházející z Lubošových úst, mě jen v pyžamu namáčkl na stěnu pokoje. Můj milovaný a lidový dědeček Martin by řekl, že to nebyl dech, ale "Tajfun z mamutí řiti." Strávil jsem namáčknut na zdi neschopen pohybu a odporu další dvě hodiny.
V 4.40 začal Luboš ze spaní prodávat sprchové kouty!
Ježiš to byly kecy, to taky tak strašně žvaním? Rozebral konkurenci, vyzdvihl technické parametry, dokonce dal i sedm procent slevu. Využil jsem pauzy v chrápání a pokusil se uprchnout z pokoje. Vzápětí mne ovšem opětovně přibil na stěnu drtivý chrapot a uragán z Lubošových úst. Naštěstí jsem asi v 5.05 upadl do bezvědomí a za dvě hodiny mne vzbudil budík.
Luboš byl evidentně po probuzení v dobrém rozmaru. Oznámil mi, že tak skvěle se už dlouho nevyspal a že tuhle noc určitě ani nezachrápal.
" Ale zato ty jsi asi neměl moc dobrou noc, jak se na tebe dívám!" Prohlásil nonšalantně a vyrazil dobře naladěn na snídani. Očima podlitýma krví jsem sledoval, jak ten netvor mizí z hotelového pokoje.
Dnes už jsem naštěstí doma a spím zase ve své posteli. Dneska jsem ovšem ráno našel manželku stočenou do klubíčka na gauči v obýváku. Na můj starostlivý dotaz, proč proboha nespala v ložnici, mi odpověděla, že jsem v noci chrápal jako zvíře!
"To není možné, to Ti Vladěnko nevěřím, já přeci chrápu jen trošku a to jen když se trochu poveselím s přáteli v hospůdce. A to se mi podaří tak jednou, dvakrát do roka! Určitě se pleteš!"
Manželka se jen sarkasticky usmála:
"Už dvě noci jsem pořádně nespala, od té doby co ses vrátil z Německa chrápeš jak nachlazený tygr." Dodala nasupeně.
"A aby jsi mi věřil, nahrála jsem si tě na mobil!" Dodala vzápětí a vmáčkla mi do dlaně přístroj.
Oněměle jsem zíral na displej, na kterém byla naše potemnělá ložnice. Měsíční svit dopadal střešním oknem na obrovskou, lůžkovinami omotanou hromadu na lůžku, což jsem po chvíli pochopil, že jsem spící já a místností se ozývalo strašlivé, nelidské, brutální burácení.
"No, hotový tajfun z..................." Napadlo mne okamžitě zahanbeně
Sakra, že by to chrápání bylo kruci infekční?
"Luboši ty lumpe, ty jsi mě asi nakazil!
