Přiznávám se, že když se mi v té krátké sukni sehnula půl metru před kasou pro křupky, co leží na té nejspodnější polici pod chlebem, proti mému zkalenému zraku se vypnuly ty dvě dokonalé polokoule, i já jsem zalapal po dechu.
V prvním okamžiku jsem si myslel, že do Gruntu přišla nějaká sestřenice ženušky Karlose Vémoly- Lely Ceterové.
Podle Karlosových měřítek, to byla prostě kráska. Všechno měla tak trochu přifouknuto, ale zase ne tolik jako Lela.
Prostě taková ta holka, co se kvůli ní podlamují čtyřicetiletým puberťákům kolena.
Plastikářský průmysl se na ní prostě vyřádil. Byly tam umělé řasy, nehty, ňadra, rty a asi i hýždě. Nechyběl umělecky tvarovaný nosík.
Přiznávám se, že když se mi v té krátké sukni sehnula půl metru před kasou pro křupky, co leží na té nejspodnější polici pod chlebem, proti mému zkalenému zraku se vypnuly ty dvě dokonalé polokolule a slečna ještě navíc v této poloze nějak rafinovaně chvilku přenášela váhu z nohy na nohu i já jsem lehce zalapal po dechu.
Naštěstí jsem si okamžitě vzpomněl, že mám dluhy, manželku, jednoho vnuka a tři děcka a zklidnil jsem se.
Slečna mi nonšalantně pohodila dvoje křupky na pult, usmála se za těmi přifouklými rty a zatřepala umělými řasami tak, že vzniklý průvan shodil faktury z psacího stolu vzdáleného čtyři metry vzdušnou čarou.
"Kolik?" Vydechla na mě to slůvko a mně se zježily chloupky na zátylku.
"Třicet osm korun." Nedal jsem se.
"OK a dejte mi k tomu ještě tu papírovou tašku!"
"Tak to bude ještě devět korun, takže čtyřicet sedm."
"Cožéééé? Ta papírová taška s tím vaším rozmazaným nápisém Grunt stojí devět korun? Helé, za co jako chcete devět korun?"
Aha, dáma je pravděpodobně z Prahy, napadlo mě nad tím zpěvavým přízvukem.
"No.... za tu papírovou tašku . Ta stojí devět korun."
"Upřímně pané, vy byste mohl být rád, že tak atraktivní ženská jako jsem já, se bude procházet s tou vaší rozmazanou reklamou po olomouckých náměstích. Vlastně byste za to měl platit vy mně!"
"Za co? Za to, že chodíte s naší taškou po městě?" Drbal jsem se rozpačitě na prořídlém temeni.
"Pane, já jsem známá Youtůberka, víte vy kolik já mám sledujících??? Mně firmy platí za to, že si u nich něco koupím. Ale to vám asi nic neříká co???? Youtůber co? Víte vůbec co to je? Znáte vy vůbec nějaké Youtůbery?"
"No jasně, nejsem blbý slečno, jasně, že znám, jsem přece moderní člověk. Třeba ten............noooo ten....... jak se jmenuje?? Hergot........ Ko, Ko Ko, Kov?? Jo, kruci už vím, přece ten....... Kovyd, ten je dobrý. Chytrý kluk to je, toho znám." Triumfoval jsem.
"Cože??? Jakej Ko-Ko-Ko-Kovyd??? Vy asi myslíte Kovyho kristepane??? Ten už je dávno za zenitem pane! Asi stejně tak jako vy!"
Hodila do mističky na drobné znechuceně padesát korun a odvlnila se na Dolní náměstí. Dokonalé polokoule se jí přitom pohupovaly pod krátkou sukní, umělecky vyvedený pršáček čněl k nebi a přifouknuté rty a ňadra se sexy boulily asi dvacet centimetrů před ní a ona sebevědomě kráčela světem, který jí skoro celý patřil.
"Nojo no." Povzdechl jsem si. A nám ostatním tady zůstala k obživě zase jen ta obyčejná sprostá práce. Otočil jsem páčkou dřezové baterie a napustil si vodu na umývání nádobí.
Svět holt už dneska patří těmhle mladým! Těm Youtůberům!
Třeba takový "KOVYD"............... Ten by mohl vyprávět.
