"A co se stalo, vždyť jsem s panem Dočkalem nedávno večer mluvil před barákem ? Pokuřoval cigárko a vypadal docela v pohodě a několikrát jsem ho dokonce viděl, jak poplácává po zadku asi o třicet let mladší pošťačku."
"Představ si s tím sousedem od naproti přes ulici je to nějaké špatné, asi půjdeme brzo na pohřeb" Informovala mne včera manželka.
"A co se stalo, vždyť jsem s panem Dočkalem nedávno mluvil večer před barákem? Pokuřoval cigárko a vypadal docela v pohodě." Podivil jsem se, protože soused od naproti mi připadal vždycky jako docela vitální chlapík.
"Několikrát jsem ho dokonce viděl, jak poplácává po zadku asi o třicet let mladší pošťačku."
"No jo, ale kdy jsi ho viděl naposledy? Přemýšlej chvilku." Dodala žena.
Tak jsem musel uznat, že to moje nedávno bylo asi už před půlrokem! Někdy na jaře, když začínají vát jižní větry a kuřáky to vytahuje z jejich domácností ven na zápraží. Tak trochu jim to vždycky závidím, jak si dokážou tu cigaretku vychutnat. Je to evidentně taková chvilka, kterou mají jenom sami pro sebe. Takový čistý požitek o který se nemusí dělit. Jste tam jen vy a Vaše cigaretka a hvězdné nebe nad hlavou, do kterého drze vyfukujete ten smradlavej čmoud a taky Vaše naštvané plíce samozřejmě.
"Ježiši, co já si vezmu na sebe, do ničeho tmavého se nevlezu." Zaúpěl jsem.
"Ten černej kabát mi byl malej už před třemi lety, jak umřel v zimě strejda Eda. Vzpomínáš si, jak jsem musel v té sněhové vánici prostát celý pohřeb s rozepnutým kabátem, protože jsem ho nedopnul přes pupek?"
"Jo, to jsi pak byl týden marod a na pupku jsi měl omrzlinu třetího stupně, to je o zdraví tyhle ty zimní pohřby." Pokývala hlavou žena.
" Tak nejlepší by bylo, kdyby to měl odbytý ještě do prvních mrazů. Do toho tenkého kabátu se snad ještě vlezu." Přemýšlel jsem nahlas.
"No sousedka už před několika měsíci říkala, že už pořád jen leží a už s ní ani nemluví."
"Chudák, to s ním vzalo teda rychlý konec, to je mi ho líto, měl jsem ho rád, byl to prima dědek." Politoval jsem skoro nebožtíka.
"Tak on nebyl ještě tak starý, podle mě tak šestašedesát, loni šel teprve do důchodu."Opáčila manželka.
"To je strašný, to si toho důchodu moc neužil, no jo ale jestli už od jara jenom leží, tak to bude tutovka. A ta jeho ženská ho taky celý život jen sekýrovala a nadávala mu, neměl to sní lehký s babou a teď ho přežije. Co jenom já si obleču? Jdu si zrovna zkusit ty černý kalhoty a sako, ať jsem připravenej"
Odešel jsem nahoru, protože já nemám rád, když mě tyhle oficiální události nachytají nepřipraveného. Není to žádná sranda na tlustýho chlapa pak rychle někde koupit slušný sako a kalhoty. Většinou se to musí trochu upravovat a kde dneska seženete slušnou a rychlou švadlenu? Nejsou lidi. A přece nemůžu jít na pohřeb s ohrnutými rukávy a nohavicemi sepnutými sichrhajckama.
Tak jsem si to vyzkoušel. Sakra, sako samozřejmě nedopnu a kalhoty jenom asi na dvě minuty a se zataženým břichem. Pak jsem se musel nadechnout, protože už jsem ztrácel vědomí. Knoflík ještě asi dvacet sekund statečně držel kalhoty na svém místě a poté co došlo k lehké deformaci vnitřních orgánů a mého ega, ustřelil a málem rozbil střešní okno Velux v naší ložnici.
"Kruci, a to jsem si v tom ani nesednul!" Zasakroval jsem a v tom mne s hrůzou napadlo, že jako relativně mladý soused, můžu taky možná nést rakev k hrobu. A tu ostudu, jak kráčím s šesticí důstojně smutnících mužů, jednotným sladěným krokem, v poslední čestné povinnosti nebožtíkovi a v tom mi ustřelí ten blbý knoflík a za smutečního troubení naleštěných trumpet místní dechovky mi spadnou kalhoty, bych pravděpodobně taky nepřežil.
A navíc, moje manželka by pak byla ještě docela pohledná vdova. To by asi docela brzy, nějaký švihák středního věku, šoupl moji urnu někam do garáže, kde by na mě sedal prach a nakvartýroval by se do mojí ložnice. To mě tak rozesmutnilo, že jsem šel raději hned spát.
Druhý den ráno venčím psa a v tom vidím, jak sousedka Dočkalová spěchá do obchodu koupit rohlíky.Zhluboka jsem se nadechl a vydal se projevit účast:
"Tak co paní Dočkalová? Jak to vypadá s manželem, je to trochu lepší? " Snažil jsem se taktně projevit zdvořilý zájem.
Paní Dočkalová se na mne podívala, zatřásla se jí brada a smutné oči se jí zalily hořkými slzami.
"To už lepší nebude sousede!" Vzlykala srdceryvně ta smutná, zlomená žena.
V krku jsem měl knedlík a nevěděl jsem kam s očima, utěšovat plačící starší dámy není zrovna moje parketa.
"A to jako.... to jako.......... pořád jen leží jo?" Otázal jsem se účastně.
" Kdyby jen ležel, vzlyk......." Plakala paní Dočkalová."On už mě pane Vlk načisto opustil...." Vzlykala přerývavě ta dobrá žena a proudy slz dopadaly až na asfalt v naší ulici.
Stál jsem tam v tom studeném ránu na ulici, jako zpráskaný pes a nevěděl co říct. Tohle asi umějí líp ženské, vyjádřit soustrast a účast, politovat a povzbudit.
"A kdy bude mít manžel pohřeb paní Dočkalová?" Vypravil jsem nakonec ze sebe.
"A proč by měl mít pohřeb, mizera jeden? Vy jste si myslel, že manžel zemřel? Ale houby zemřel, zdrhnul mi darebák v květnu s tou mladou pošťačkou!" Vylítlo z báby vztekle.
Zkameněl jsem a málem jsem se rozkuckal smíchy. Rychle jsem se rozloučil a mazal i se psem domů.
To budou zaručeně ty teplé jarní větry! Ty bývají nám chlapům daleko nebezpečnější, než ležení na gauči u televize.
