To léto je superhorké a bude hůř...

 Letní povídka pro Víkend MF DNES. Není to tak dávno co jsem byl na konci května nakrknutej, že to jaro a příjemné teploty nějak nepřicházejí a deprese z toho počasí se u mě dala krájet. Já jsem raději, když svítí slunce a může i hřát trochu víc, ale čeho je moc, toho je příliš. Při letošních parných dnech jsem přemýšlel, kdy byly taková tepla a myšlenkami jsem se pomalu a jistě vracel zpět, do doby, kdy jsem neřešil co bude až léto skončí... Bylo to jasně nalajnované, půjdu zase do školy.

Najednou jsem měl chuť mít Arabelin kouzelný prsten, ale místo do říše pohádek se vrátit zpět do dětství. Moje první dětská vzpomínka se datuje do roku 1985 a já jsem se po prázdninách chytal poprvé do školy. Tou vzpomínkou je rozvodnění našeho potoka co tekl kousek od domu kde jsme bydleli. Rozvodnila ho průtrž mračen, která se v noci přihnala. Je škoda, že nemám kontakt na nikoho, kdo by mi potvrdil, že ten rok to tak opravdu bylo. Byl to jisto jistě červenec a já bydlel v malé vesnici u Sobotína. Ano paní Svobodová, je to tím směrem jak se jede na Skřítek a na Bruntál. Vy tom taky znáte? A neví jestli to tak opravdu bylo? Aha, znáte to jen z auta, když jedete z Litomyšle do Opavy. Tak to jo. Já si chodil k potoku hrát každé den a nechápal jsem tehdy proč nemůžu jít. Vždyť ráno svítilo slunce a já v noci žádnou bouřku neslyšel. Dnes už vím, že jsem jí slyšet nemohl, neb v noci spím jak zabitý. To je moje první vzpomínka na dětské prázdniny. Na podzim toho roku jsme se stěhovali do ještě menší vísky... jmenovala se Vísky a leží kousek od města Rokycan. Tam už měli prázdniny vždy skoro stejný scénář.

Přijeli na prázdniny Láďa a Marek. Ty jezdili za babičkou, potom Milan a Pepa, to ale byli lufťáci, ty jezdili jen na chatu. Jeden z Prahy, druhý z Rokycan. Bylo strašně fajn, že kluci jsou kluci a ne holky, takže nám odpadli hádky typu, já jsem tvůj nej kámoš tak nechci, aby jsi kamarádil z Markem. Prostě byli jsme kluci a ti se vždycky domluví. Chodili jsme na ryby, stanovali, podnikali různá dobrodružství. Vždy v polovině července jsem jel na prázdniny k babičce do Loučné nad Desnou. Tam jsem sice žádný kamarády neměl, ale já byl vždycky divnej, jak mi říkala babička a tak jsem si vystačil sám. Měl jsem u babičky malou gumovou ovečku, vzpomněl jsem si na ní až teď, když píši tyto řádky. Stavěl jsem jí domečky a chodil s ní jako na pastvu. Zatím co se pásla já si četl Malého Bobše a vždy jsem vynechal tu kapitolu, kdy mu umřel bratr. Někdy když se ovce dobře pásla a neutíkala, (vtip- nebo pokus o něj), jsem ještě přečetl Robinsona. Takto mi to vydrželo asi do 12 let. Asi jsem fakt divnej. Potom už jsem měl lepší zábavu. Šnečí závody, ty byly na celý den. A potom jsem jednou dostal takovou nakládačku od babičky. To když přišla babička na to, že jsem si v rohu zahrady postavil malou šibenici a na ní jsem popravoval žížaly, které jsem nasbíral. Babička neměla pro tuto hru pochopení a já poprvé a naposled od ní dostal. Vyhrožovala, že už nikdy nebude chtít, abych k ní přijel. A taky pronesla památnou větu, co vezmeš do rukou to zařve smutným hlasem.

Jak jsem prožil poslední prázdniny před střední si už ale nevzpomínám. Asi to nebylo nic tak velkého. Potom, už prázdniny nebyly prázdniny. Člověk  začal chodit na brigády, dal si první pivo, cigaretu, první prázdninová láska, první mastrubace, ale nic co by si člověk pamatoval přesně. Snad až na tu mastrubaci. Haha.

Píše se rok 2013, panují neskutečná vedra, prázdniny jsou ve své druhé polovině a já závidím těm smradům, že můžou si užívat ty krásné dny a berou to jako samozřejmost. Stejně jako já, když jsem byl v jejich věku. Prázdniny jsou super. A je strašně nefér, že si je můžou užívat jen děti. Pane bože, nebo třeba páni poslanci nešlo by s tím něco udělat?

S přáním pěkných letních dní  Jiří Vlha