Štěstí je krásná věc...

Slova této písně se mi vybaví vždy, když mám dojem, že se život nějak komplikuje. Poslední a to docela velká komplikace nastala na konci dubna, když k nám na návštěvu přišla cévní mozková příhoda,  tzv. MRTVIČKA

Dokud člověk nepozná a nezažije takovou nebo podobnou věc, kdy je on, nebo člověk, kterého má rád, v ohrožení života.

Nepochopí jakou cenu lidský život má. Najednou začne chápat, že smrt je opravdu definitivní a po ní už nejde napravit to, co by člověk udělal jinak. Ani nejde dotyčnému říci to, co mu říci chtěl. Najednou jsem si uvědomil, že jsou opravdu věci, se kterými by si člověk neměl kazit náladu a měl by se snažit vidět jen to lepší.A, že je to teda v dnešní době velká dřina.

My jsme měli štěstí, zůstaly sice následky, ale do budoucna  se to snad podaří odstranit bez větších následků. Touto cestou bych rád poděkoval panu MUDr. Peterovi Vaškovi z Pražské Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady, který na JIP Neurologie odvedl fantastickou práci, a potom starostlivě probděl celou svou noční službu u lůžka s nemocným, pro kterého byl v tuto chvíli největší oporou a záchráncem života. Chtěl bych také poděkovat i paní sanitářce, která když uklízela na pokoji, tak se tomu našemu invalidovi věnovala. Mluvila s ním a dodávala mu energii a věnovala i pohlazení. Jsou to sice maličkosti, ale pro člověka který se cítí bezmocný je každá taková věc důležitá.

Sestřičkám z neurologie ve FN na Bulovce bych chtěl vyseknout poklonu za to, že jsou takové hodné, milé a trpělivé. Nikdy mě nenapadlo, že člověk po cévní mozkové příhodě se vlastně vrací zpátky do dětských let, ať už je to mluvení , či chůze, ale i myšlení. Byl jsem překvapen jak dospělý člověk dokáže trucovat, že něco chce a chce a chce, aby to bylo tak, a ne jinak a Vy mu to ne a ne a nevysvětlíte! Máte chuť ho přehnout přes koleno a pořádně mu nařezat na zadek. Snad jen jedna malá výtka k nemocnici na Bulovce.  Oddělení neurologie a následné péče jsou na jednom patře, což občas vedlo k nepříjemným situacím. Člověk postižený mozkovou příhodou občas neudrží nejen myšlenku, ale i ..... Při dotazu, zda by bylo možno dostat něco, čím by se dalo uklidit, jsme byli odkázání na sestru z našeho oddělení. Rozpoznat sestru z odd. neurologie, nebo z odd. následné péče jsem se prostě nenaučil, na obou odděleních jsou označení zaměstnanců úplně shodná.

Člověk má ze začátku pocit, že to prostě nedá, zdá se mu najednou toho všeho moc. Starost o nemocného, práce, starost o domácnost, zvířecí mazlíčky atd. Najednou by člověk chtěl aby den měl 25 hodin, ale na druhou stranu chce aby čas utíkal trochu rychleji, a aby bylo vidět zlepšení. Nám se bohužel stalo, že při propuštění chodil náš marod jen o francouzské holi, ale po třech dnech došlo k větší nevolnosti a zhoršení stavu, takže chůze je možná jen s chodítkem a to jen v omezené míře. Každý den se přidávají nové a nové kroky, takže není problém ujít i sto metrů najednou. Jupíííí!!!

. Je důležité, aby Vám pomohlo i okolí, takže Ti také mockrát děkuji Danuško , že jsi mi pomohla a pomáháš. Je důležité vědět, že na to člověk není sám a že není jediný kdo má takové problémy. Moc mi pomohlo i včerejší povídání na OnaDnes s paní Viewegovou.

Život je fajn, když máte kolem sebe Ty lidi, jenž máte rádi. Pěkný den přeje Jiří Vlha

PS: pokud máte kontakt na webové stránky kde chatují lidé po mozkové příhodě, budu velice rád, když mi pošlete kontakt. Předem Vám mnohokrát děkuji za odkazy na chat.