Je sociální zabezpečení člověku spásou či prokletím? Jaký vliv zanechává na jedincích? A co s ním často spojovaná solidarita?
Je tomu už dávno, co se sociální zabezpečení stalo nedílnou součástí státu. Levicoví politici je chtějí nadále posilovat, pravičáci mají jiné priority, není ale pochyb, že tady ještě hezky dlouho bude. Někomu možná pomůže vyhrát volby, jiným přežít dva roky bez práce v době krize. A ti bohatší si u archivního vína zanadávají na daně, ze kterých platí darmožrouty a nefachčenky, zatímco sami z toho sociálního a zdravotního vlastně nic nevyužijí, protože u lékaře jsou samoplátci a důchod politici stejně časem zruší.
Co nám sociální zabezpečení přineslo? Nemoc v rodině už není takový strašák, nezruinuje rodinnou kasu tím, že nemocný nedostane ani vindru a ještě je nutno platit lékaře (ale to už jde o zdravotní pojištění a tím se teď nezabývám). Lidé, kteří neumí hospodařit, investovat a spořit odvedou daň státu (ten přece hospodařit umí a neutrácí za blbosti, jak všichni víme) a ten se o ně postará až to budou potřebovat. To vše vypadá krásně, ale ...
"Jaké ale, prosím vás?", vás teď možná napadá. Nechci se přít o tom, zda je hezké, že se o nás někdo postará, je mi pouze líto, že je to neosobní. Stát se o nás postará. Kdo je to stát, to jsme my všichni? Proč tedy necítím příjemný pocit z toho, že jsem se spolupodílel na tom, že támhle Arnošt Pozděchudý je i díky mému úsilí zabezpečen? Snad proto, že ho neznám? Rád čtu fiktivní příběhy (v knihovně jsou jich spousty) a tak rozvinu jednu fikci.
Blízká budoucnost, rok 2020. Jsou tomu dva roky, co krajně pravicová vláda zrušila sociální zabezpečení a snížila daně. Mě se tato změna nijak nepříjemně nedotkla, ba naopak, ale Soused Břeťa Havíř je na tom hůře. Znám ho jako pořádného pracanta a férového chlapa, loni mi pomohl s vjezdem do garáže, když viděl, jak neohrabaně zacházím se sbíječkou. Včera mi zaklepal na dveře a vyprávěl: "Tak jsem, Vlasto, přišel o práci. Velké propouštění, že prej došlo uhlí a není co těžit, však jsi o tom musel slyšet. No a na pracáku jsem potkal spoustu bývalých kolegů, některým se poštěstilo, ale já jsem furt bez práce. Je mi trapné s tím chodit za sousedem, ale neměl bys pro mně něco?" Zhodnotil jsem situaci, plotek je krapet oprýskaný a pokoje by se už hodilo vymalovat a od sekání trávníku si taky rád chvíli odpočinu. "Jo, něco by se našlo", odpověděl jsem mu. Na dlouho to nevidím, tak za měsíc nebo dva nebude mít co dělat, ale snad mezitím najde práci, nebo ho můžu doporučit kamarádům ...
To před dvěma týdny s Arnoštem Pozděchudým, to byla jiná. Přišel, že nutně potřebuje deset táců, že to brzo vrátí. O opaku mě přesvědčoval, když mě nad ránem budil svým ožralým barytonem cestou z baru s hernou – když vám pak takové individuum zaklepe na dveře, jste připraveni je zabouchnout dotyčnému před nosem. Když jsem to pak probíral s Frantou u piva, tak si zanadával, že mu kdysi dávno půjčil pět litrů a dodnes neviděl ani halíř. Kdo ví, snad ho naučí časem hlad.
V proslovech některých politiků padá slovo solidarita – toto krásné slovo je ale mnohdy zneužíváno. Ano, od státu je solidární, že se postará o staré a nemohoucí rodiče, o nechtěné děti, o lidi bez práce ... sociální stát se ale postará i o "uplácení" voličů zejména z řad těch, kteří jeho výhod hojně využívají aniž by jim to připadalo trapné. Asi si myslí, že už tím, že se narodili, získali ničím nepodmíněné právo na jídlo a střechu nad hlavou.
Od lidí se pak solidarity tak snadno nedočkáte. V arabských zemí je běžné, že se jeden pracující člověk stará o svou rodinu a k tomu ještě třeba o rodinu svého bratra, který je bez práce, pochybuji ale, že bych se toho dočkal v naší zemi, kde se někteří lidé nepostarají ani o vlastní děti.
Ještě víc pochybuji, že bych byl solidární s nepřizpůsobivým člověkem, který neplatí nájemné, devastuje byt, dělá dlouho do noci rámus a všechny peníze utratí za chlast nebo v herně. To už pak není solidarita, ale vydržování si příživníků. A jak je známo, i rostliny a zvířata jsou schopna uživit jen omezené množství příživníků, pak samy hynou.
