Palestinské „Chcete mě?”

Když vidíme, jak srdnatě za Palestinu bojují lidé jak na internetu, tak i v ulicích, domnívali bychom se, že je všichni jejich arabští bratři i muslimští spoluvěřící vyloženě milují. Je tomu opravdu tak?

V roce 1970 organizace za osvobození Palestiny vedla občanskou válku proti Jordánskému králi. Povstalce vedl budoucí laureát Nobelovy ceny míru, Jásir Arafat. Po potlačení vzpoury byla spousta Palestinců z Jordánska vyhoštěna.

Většina z nich odešla přes Sýrii do Libanonu, kde působí problémy dodnes. Spolu s už dříve příchozími přispěli k nárůstu muslimské populace ve dříve křesťanském státu, což vyústilo v občanskou válku v letech 1975 až 1990.

Když v roce 1979 Izrael uzavřel mírovou smlouvu s Egyptem, součástí míru bylo navrácení územních zisků z šestidenní války v roce 1967, kdy Izrael dobyl Sinajský poloostrov a Gazu. Egypt chtěl zpátky Sinajský poloostrov, Gazu (a její obyvatele) nikoli.

V roce 1990 Irák okupoval Kuvajt. Saddáma Husajna neskrývaně podporovala Organizace pro osvobození Palestiny. (Už zase ten mírotvůrce Arafat?) Většina Palestinců žijících v Kuvajtu měla jordánské pasy a do Jordánska byli po porážce iráckých vojsk také vyhoštěni.

Dnes probíhá izraelská ofenziva v pásmu Gazy. A zatímco občanská válka v Sýrii vyvolala vlnu uprchlíků, z Gazy neutíká téměř nikdo. Nemají kam, nikde je nechtějí. V Izraeli rozhodně ne, masakr 7. října jim stačil a po dalším netouží. A Egypt postavil na hranicích snad ještě vyšší a pevnější zeď, než Izrael.

Nevalný zájem celého světa o palestinské uprchlíky je v příkrém kontrastu s tím, jak všem „krvácí srdce“ pro Palestinu, a nepřímým důkazem, že hlavním důvodem stojícím za většinou těchto projevů a protestů je nenávist vůči Židům. Ta je ovšem často neskrývaná, a nejen mezi muslimy.