Ráno jsem objevil nový článek blogera Jiřího Paroubka. Diví se v něm, že si dva novináři dovolili napsat svůj názor, který se neshoduje s tím jeho. Naříká, že lidé nevěří jeho upřímně míněným slovům...
Nevěřím vždy tomu, co říkají politici. Nejen Jiří Paroubek, ale také Václav Klaus, Mirek Topolánek, Vojtěch Filip, Karel Schwarzenbergr a další, Cyrila Svobodu nevyjímaje. Za totality se o politicích říkalo, že "lžou, jako když Rudé právo tiskne." A sami politici dnes často jeden o druhém říkají, že "mluví pravdu, jen když se splete." Proto je rozumné si občas prověřit to, co říkají.
Musím se přiznat, že tentokrát ale Jiřímu Paroubkovi věřím. Věřím, že jeho "ranní pláč" byl upřímný.
Jen si nemyslím, že vina je na nás čtenářích. Pokud totiž něco dělám, musím počítat s tím, že každá má akce vyvolá reakci. To jsme se učili ještě na základní škole ve fyzice.
Už to tak chodí, že někdo nás má rád a jiný ne. Většinou musíme sníst to, co si nadrobíme. A Jirka toho, spolu s dalšími politiky napříč celému politickému spektru, nadrobil už dost.
Představme si, že by na našem blogu Václav Klaus plakal nad tím, že mu lidé vyčítají kupónovou privatizaci, a tvrdil, že on za ni přece vůbec nemůže.
Nebo, že by tu Miloš Zeman odmítal svou odpovědnost za tzv. Opoziční smlouvu.
Vojtěch Filip by pro změnu zase mohl lamentovat nad tím, že přestože KSČM nemá s totalitou nic společného, lidé je furt s těma zlýma komunistama házejí do jednoho pytle.
Věřili byste? Já ne.
I my, obyčejní lidé, občas naříkáme, jak nás ti druzí nemají rádi. Pravda, za něco nemůžeme. Ale často se jedná o reakci na to, co děláme.
Kdybych například nepsal na tomto blogu, nemusel bych v diskuzích občas snášet urážky a zesměšňování. Na druhé straně bych ale nikdy nedostal žádný e-mail s poděkováním od těch, kterým se mé články líbí.
Když něco dělám, musím počítat s následky. Nejen s těmi příjemnými, ale i s těmi, bez kterých bychom se klidně obešli. To platí pro mne, pro vás, pro politiky a tedy i pro Jiřího Paroubka.
Říká se, že chlapi nepláčou.
Nevěřte tomu. Pláčou.
Jen nechtějí, aby je při tom někdo viděl. Proto se většina z nich snaží vydržet a "plakat" až doma.
Já to tak občas dělám a jsem rád, že moje žena má pro to pochopení.
