Splín je prevít a každý s ním bojuje jinak. Moje žena mi občas pošeptá: „Přitul mě“. Myslí tím to, že jí nabídnu buď své rameno, nebo, jsme-li v bezpečném prostředí, svou náruč i celé tělo.
V takové chvíli nemá vůbec myšlenky na milování. Jenže mě její blízkost vždy vzrušuje a tak, pokud to tulení trvá déle, většinou pak odplaví i můj splín, který jsem na začátku vůbec neměl.
Žena při tom tulení touží po „splynutí duší“. Tak to alespoň říká. Když o tom mluvila poprvé, neměl jsem ani ponětí, co tím myslí. Teď už to možná trochu tuším, protože jsme spolu už druhé tisíciletí. Brali jsme se ještě v tom minulém a naše láska přežila jak pád komunismu, tak prezidentování obou Václavů a věřím, že přežije i ty zbývající dny prezidentování Miloše Zemana.
Zatímco u mé milé vyvolává tělesná blízkost touhu po splynutí duší, u mě její tělesná blízkost vyvolává chuť na úplně jiné splynutí a jsem moc rád, že má moje manželka pro mou touhu stejné pochopení jako já pro tu její.
Žena, která nechápe, že u muže přitulení vyvolává touhu po milování, by se s ním raději tulit neměla. Pokud svému muži to milování odepírá, nemůže se divit, když jednoho dne zjistí, že se k němu tulí úplně jiná žena.
Pokud muž nemá pochopení pro touhu o splynutí duší, těžko může očekávat, že zažije se svou ženou to, co zažívají páry, u nichž dochází k oboustrannému pochopení odlišné touhy a díky tomu i k jejich naplnění – ke splynutí duší i těl.
Už se těším, až mi moje milá opět pošeptá: „Přitul mě.“
