Představte si, že by se právě teď vedle vás objevil samotný Bůh v celé své svatosti a slávě. Jak byste reagovali? Měli byste radost nebo byste se báli? Já osobně si myslím, že bych se bál. Přestože věřím, že mi Bůh odpouští mé hříchy, v jeho přítomnosti bych si najednou uvědomil, že k dokonalosti mi stále ještě zbývá nekonečno.
Nedávno jsem po delší době četl příběh o vydání Desatera Božích přikázání. Celý Izrael se sešel pod horou Sinaj. Hospodin sestoupil na tuto horu, aby se sešel se svým lidem.
Jak se jeho přítomnost projevovala? Mojžíš píše: "... hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice.
Všechen lid, který byl v táboře, se třásl." (Exodus 19,16)
Lidé pod horou později vyslechli i znění Božího zákona. Podívejme se, co se dělo dál, když Bůh domluvil: Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu.
Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: "Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli."
Mojžíš lidu odpověděl: "Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit." (Exodus 20,18-20)
Český ekumenický překlad je v tomto místě trochu zavádějící. Jak se lidé nemají bát, když si Bůh přeje, aby se báli? Pokud nahlédneme do staršího překladu Bible kralické, tak pochopíme, jak to Mojžíš myslel: "...sám Bůh přišel, aby bázeň jeho byla mezi vámi..."
Bůh si nepřeje, abychom se před ním třásli strachy. Jen chce, abychom před ním měli respekt. Když jsem studoval elektrotechniku, tak nám jeden náš učitel říkal, že toho, kdo nemá respekt před elektřinou, tato energie jednou zabije. A pak dodával, že ten, kdo respektuje pravidla pro práci s elektřinou, se jí nemusí bát.
Myslím, že tento popis je možné vztáhnout i na náš vztah k Bohu. Pokud před ním máme bázeň, pak se ho nemusíme bát. O tom píše i apoštol Pavel ve svém listu do Říma: "A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle. Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.
Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy." (Římanům 8,12-17)
Duch svatý nás přivádí zpět do Boží rodiny. Bůh, vládce celého vesmíru, se stává naším tátou a my jeho dětmi. Strach mizí a zůstává jen bázeň. Ten, kdo respektuje Boží pravidla a rady, se Boha nemusí bát. Ví, že se stal Božím dítětem a díky tomu i dědicem jeho nebeského království.
Věčný život s Bohem nezískáme díky našim vlastním zásluhám nebo za naše dobré skutky. Občany Božího království se staneme jen díky Boží milosti. Jen díky ní se můžeme vrátit do nebeského domova.
